Americké bojové jednotky odešly ke konci srpna z Iráku a prezident Barack Obama oznámil ukončení sedmileté bojové mise. Jenže Irák je stále nebezpečně slabý, rozdělený a plný násilí, připomíná britský Economist. Není divu, že mnozí Iráčané si nepřejí jejich odchod. V zemi zůstává jen asi 50.000 amerických vojáků, kteří budou hrát pouze poradní a pomocnou roli – bezpečnost je nyní plně v rukou irácké armády. 31. srpen byl datem oficiálního ukončení operace Irácká svoboda, která začala invazí v březnu 2003. V souladu s touto změnou tak některé úkoly v Iráku převezme od Pentagonu ministerstvo zahraničí, a to včetně takových misí jako výcvik iráckých policistů. Vojenské základny nahradí konzulární úřady. A protože ministerstvo zahraničí nemá žádné vojáky, najímá si soukromé ozbrojence. Ti budou létat ve vrtulnících a vozit po Iráku obrněné vozy na rozkaz ministryně zahraničí, dokud ze země neodejde poslední americký voják.

Během pobytu amerických jednotek se našlo mnoho těch, kdo nikdy Američanům nevěřili a přáli si jejich odsun. S blížícím se datem tohoto stažení se však veřejné mínění pozoruhodně měnilo a stále víc Iráčanů vyjadřovalo přání, aby Američané neodcházeli. Teď mají místo radosti z odsunu cizích vojáků spíše starosti. Irák není připraven zvládnout situaci sám, zní názor převážné většiny, která se obává návratu sektářské války. Většina Iráčanů se alespoň shoduje, že bylo dobré svrhnout tyranskou vládu Saddáma Husajna.

K dalším pozitivům patří, že v iráckých městech vznikla otevřenější společnost. Na ulicích běžně diskutují o politice i lidé, kteří se neznají, Iráčané se už nebojí říkat, co si myslí, a jedna poslankyně pořádá doma pravidelné salony, kde hosté vyjadřují své názory. Všeobecně panuje náboženská svoboda, i když si tu a tam nějaká menšina stěžuje na diskriminaci. V Iráku se prodává i alkohol, třebaže v určitých dnech a hodinách je jeho prodej zakázán. Iráčané mohou neomezeně cestovat, do země se dováží hojnost všelijakého zboží, počet internetových připojení stoupl z 4.500 na 1,6 milionu a počet mobilních telefonů z 80.000 na 20 milionů.

Přesto svoboda ještě není univerzální. Diskriminace stále postihuje především ženy a gaye, soudce si lze často koupit a soudní procesy se vlečou celou věčnost. A úspěchy byly vykoupeny za obrovskou cenu – od roku 2003 přišlo o život 150.000 Iráčanů a 5.000 amerických a spojeneckých vojáků a dva miliony obyvatel Iráku uprchly ze země. I když američtí daňoví poplatníci vydali na iráckou válku více než 700 miliard dolarů, v zemi je stále nedostatek vody, zdravotnictví a školství je nevyhovující, elektřina funguje jen několik hodin denně a často dochází benzin. Mnoho Iráčanů říká, že život je dnes těžší než dřív.

Největší neúspěch je ale politický. Nepodařilo se vybudovat stát s demokratickou vládou a institucemi, jak si to představoval George Bush. V zemi bují korupce a posty se přidělují spíše podle rodinné nebo sektářské příslušnosti nežli zásluh. Mezi šíity a sunnity stále vládne vzájemný strach a nedošlo mezi nimi k usmíření. Ani pět měsíců po volbách nemá Irák vládu.

Povstání je sice oslabeno, ale nikoli poraženo. Násilí od roku 2007 kleslo o 90%, ale skupiny hlásící se k Al-Kajdě se v posledních měsících vracejí. Téměř denně dochází k vraždám politických představitelů a policistů a opět stoupá počet mrtvých – jen v červnu jich bylo 500 a 25. srpna bylo v jediný den zabito skoro 60 lidí. V celé zemi panuje nestabilita. Na jihu vznikají nové extremistické skupiny, zatímco ty staré, jako jsou milice Muktady Sadra, se reformují. Panuje také napětí mezi Araby a Kurdy a územní celistvost Iráku není jistá, protože jeho hranice často napadají agresivní sousedé.

Budoucnost Iráku nyní závisí na irácké armádě. Ta je sice v mnohem lepším stavu než před několika lety, ale k dokonalosti má daleko. Na nevalné úrovni je zpravodajská činnost, často dochází k infiltraci extremistů, letectvo je v plenkách a vybavení a iniciativa jsou nedostatečné. Mnoho těchto nešvarů bude Irák pronásledovat ještě dlouhá léta. Ukončení americké bojové mise byla hazardní hra – a hazard někdy končívá prohrou, uzavírá Economist.

Obama zničil Irák

Americký prezident Barack Obama Irák naprosto zruinoval, soudí bývalý americký velvyslanec v OSN John Bolton ve svém článku pro nezávislý server American Enterprise Institute. Jedním z hlavních argumentů kritiků rozhodnutí Obamova předchůdce George Bushe svrhnout Saddáma Husajna bylo, že Spojené státy zaútočily na nesprávný cíl. Skutečnou hrozbu podle nich nepředstavoval Irák, ale Írán. Tito kritikové tvrdili, že svržením Saddáma, který se dlouhodobě prezentoval jako obránce Arabů před Íránem, Bush vlastně Írán posílil a umožnil Teheránu rozšířit vliv po celém Blízkém východě.

Tato kritika byla vždycky zjednodušená, protože íránská podpora terorismu, úsilí o jadernou zbraň a snaha o hegemonii v muslimském světě existovaly už před americkou vojenskou akcí v Iráku. Íránské nebezpečí existuje dlouhodobě a metastázuje bez ohledu na to, co Spojené státy udělaly se Saddámem. A Irák hrozbou skutečně byl. Jeho režim používal chemické zbraně proti vlastnímu lidu i proti Íránu, dopustil se agrese vůči Kuvajtu a vyhrožoval i dalším zemím, včetně Izraele, a také své pohrůžky mohl naplnit. Spojené státy, jejich spojence a zájmy ohrožoval jak Irák, tak Írán, ale Irák představoval bezprostřednější hrozbu – byl na nejlepší cestě odtrhnout se od OSN a zbavit se jejích zbrojních inspektorů. A pak už by bylo jen otázkou času, než by znovu začal vyrábět zbraně hromadného ničení a ohrožovat své sousedy i americké zájmy.

Dnes už Irák očividně není „regionální šelmou“, ale mohl být, kdyby měl Washington dost trpělivosti a lepší strategii. Je paradoxní, že právě ti, kteří označovali vstup Bushovy vlády do Iráku za chybný cíl, dnes převládají mezi zastánci co nejrychlejšího amerického odsunu. Navíc jsou horlivými odpůrci vojenského zásahu proti Íránu, který nerušeně pokračuje v úsilí o výrobu jaderné zbraně, a doufají, že ho odradí ekonomické sankce. Ještě horší je, že mnoha z nich je jasné, že sankce ani diplomacie Írán nezastaví. Naopak – posílí to ničivé regionální závody ve zbrojení a jaderné zbraně si pořídí Saúdská Arábie, Egypt, Turecko a kdo ví, která země ještě, jen aby se chránily před jaderným Íránem.

Důsledkem Obamovy politiky, která směřuje k snížení počtu amerických vojáků v Iráku na nulu, je tak nepochybné posílení Iránu, a to jak v Iráku mezi spojenci šíitů, tak na širším Blízkém východě. V kombinaci s Obamovým záměrem zahájit v polovině roku 2011 stahování amerických sil i z Afghánistánu, dojde k masivnímu americkému ústupu od íránských hranic. Arabské státy v oblasti Perského zálivu z toho už nyní usuzují, že americký vliv slábne, a hledají způsob, jak se před Íránem ochrání samy.

Obamova politika stahování z Iráku je přesně to, co chtěli dlouho slyšet kritikové Bushovy invaze do Iráku. Výsledkem však bude přesný opak toho, co tvrdí, že chtěli – zastavení íránských jaderných ambicí. Írán totiž bude ještě dominantnějším hráčem ve stále nebezpečnějším regionu. A to pro Spojené státy znamená dvojnásobnou prohru, zdůrazňuje bývalý Bushův velvyslanec v OSN John Bolton.

Iráčané své armádě nevěří

„Díky za ten binec“ je název článku časopisu Time k témuž tématu. Iráčané jsou z odsunu Američanů zklamaní a plní obav. Kromě stažení bojových jednotek také opouštějí nedokončený plán na rekonstrukci Iráku v hodnotě 53 miliard dolarů. Operace Irácká svoboda se oficiálně změnila v operaci Nový úsvit, ale toto růžové „překalibrování“ samotnému Iráku moc nepomáhá a Iráčané jsou většinou buď naštvaní, anebo nechápou, jak jim to mohli Američané udělat.

„Jaké úspěchy tady zaznamenali, že se teď jen tak mohou rozhodnout odejít?“ ptá se bagdádská učitelka Hasna. „Nemáme čistou vodu ani elektřinu. Ceny všeho jsou strašně vysoké. Bezpečnost je mizerná, není práce, nemáme kde bydlet. Jestli bylo cílem Američanů dát nám svobodu a demokracii, jak nás mohou opustit ve chvíli, kdy se brodíme v krvi a malérech? Jak mohou přenechat Irák našim iráckým politikům? Opravdu si americký prezident myslí, že právě s těmi budeme v bezpečí? Asi toho o nich moc neví.“

Spojené státy tvrdí, že irácké bezpečnostní síly se neustále zlepšují. Z americké strany zaznívají fráze typu „Spojené státy budou vždycky stát po boku iráckého lidu v boji proti povstalcům“, ale ty Iráčanům nepomohou. „Iráčané chtějí mít suverénní stát, ale nechtějí, aby Američané odešli, protože to povede jen ke krveprolití,“ vysvětlil lapidárně irácký politolog z Bagdádské univerzity Hamíd Fadhíl. „Nikdo tu nechce, aby se vrátilo sektářské násilí z let 2006 a 2007.“

Navíc Irák ani po pěti měsících od nepřesvědčivých parlamentních voleb nemá vládu. Šnečí tempo jednání o funkční koalici je zatím jen cvičení ve stranických hádkách, které odhaluje hluboký sektářský rozkol, ale i pokles politického vlivu Washingtonu. Přestože jsou Iráčané skoro každý den svědky nějakého oznámení o blížícím se průlomu, i ti největší optimisté předpovídají, že proces formování vlády bude trvat ještě několik týdnů až měsíců. K tomu dosluhující premiér Núrí Málikí vyhlásil stav pohotovosti poté, co 25. srpna teroristické útoky v nejméně 14 městech zabily 55 lidí a zranily stovky dalších. Vláda očekává další násilnosti – k atentátům se přihlásila odnož al-Kajdy, která si říká Islámský stát Irák, a kabinet bere hrozbu nesmírně vážně. „Nesmíme dovolit, aby se al-Kajda opět zreorganizovala,“ řekl vládní mluvčí Mohamed Askarí časopisu Time.

Mluvčí sice tvrdí, že ve všech provinciích probíhá hon na teroristy s cílem zabránit dalším útokům a že armáda je na ně připravena, ale atentáty vystrašily obyvatelstvo a podpořily názor, že bezpečnostní situace v Iráku neodpovídá stavu, kdy mohou Američané odejít. Tento názor sdílí i Ahlám Saídová, 53letá vdova s devíti dětmi. V jednom okamžiku nakupovala na tržišti v Bákubě a v příštím se probudila v nemocnici s vážně zraněnou nohou po sebevražedném teroristickém útoku na místní policejní stanici. „Jak nás mohou iráčtí vojáci chránit, když nedokážou ochránit ani sami sebe?“ ptá se Saídová. „Jak se sebevražedný atentátník mohl dostat až na centrální tržiště, když k němu vede 20 kontrolních stanovišť?“ Saídová irácké armádě nevěří.

Pocity a názory mnohých Iráčanů shrnuje 26letý popelář Alí Nasar z Bagdádu: „Když Američané přišli do Iráku, bylo fajn, že nás zbavili Saddáma, ale jinak se vlastně všechno zhoršilo – bezpečnost, elektřina, voda i odvoz odpadků. A teď odešli, ale nic se nezlepší ani se nevrátí do stavu, v jakém to bylo dřív. Irák je zničená země,“ cituje Time mladého Iráčana.

Hlavním všedním problémem Iráčanů je nedostatek elektřiny

Několikrát zmíněný nedostatek elektřiny je snad největším problémem každodenního života v Iráku. Problémem zůstává přesto, že Irák dnes vyrábí dvojnásobek elektřiny oproti roku 2003, píše server Rádia Svobodná Evropa – Rádia Svoboda. Někdy ji domácnosti mají hodinu denně, někdy ani to ne, a když proudí, pořád vypadává, popisuje situaci nejmenovaný obyvatel Bagdádu. Ve městě žije pět a půl milionu lidí. Například v červenci měli elektřinu jen pět hodin denně, přestože Američané investovali do rozvoje irácké elektrické rozvodné sítě pět miliard dolarů. Investice do elektřiny představovaly skoro desetinu z celkových 53 miliard dolarů vynaložených na rekonstrukci Iráku. Je to druhá nejvyšší částka hned za prostředky na přebudování irácké armády. Úřadující ministr energetiky Husajn Šahristání tvrdí, že Irák potřebuje asi 5.000 megawattů, ale podle odborníků je to v příštích dvou letech nesplnitelný cíl.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6