Ostatně soudím, že kolonie musí být asimilována

Občanské protesty v Hongkongu proti omezování demokracie čínskou komunistickou vládou v této autonomní oblasti utichly jen nakrátko. Jen než veřejnost a Peking vstřebá výsledky voleb, ve kterých s převahou zvítězily demokratické síly.

Lze se nadít, že opět dojde k k blokádám ulic, metra, institucí a letiště, k ničení majetku a ze strany policie k užívání gumových i ostrých střel a slzného plynu proti demonstrantům, tak jako uplynulého skoro půl roku.

Nebyl to odpor ojedinělý. Proti čínskému systému vlády se v Hongkongu protestovalo už v letech 2003 a 2014. Letošní demonstrace jsou ale zatím nejdůraznější a jsou také nejsilnější od jara 1989, kdy byly v Pekingu na náměstí Nebeského klidu občanské manifestace proti komunistickému útlaku brutálně potlačeny čínskou armádou.

Město přestává fungovat, jsou oběti na životech. Teče krev a hrubý domácí produkt Hongkongu klesá. Tak se události jeví z běžného zpravodajství.

Postupně si na ně začneme zvykat, tak jako jsme si zvykli na zprávy z válek a povstání v jiných končinách planety Země. Pojmy „protesty“ a „demonstrace“ budou i ve zprávách z Hongkongu postupně nahrazeny výrazem „nepokoje“. U něj není zapotřebí neustále vysvětlovat, kdo protestuje proti čemu.

Poroste agresivita demonstrantů i policie. To je zcela přirozený proces živený únavou, touhou „oplatit“ někomu něco (zmlátili mi kamaráda, tak tady máš...), ale dost možná i cílenými provokacemi. Unaveni začnou být i obyvatelé Hongkongu. Podpora demonstrantům od vlastních lidí bude oslabovat. Jejich trpělivost bude u konce.

Z protestujících se ve zprávách již stali „radikálové“. Protože kdo je „radikál“, toho je zapotřebí „umírnit“. (A jenom cvičně si to dopovězme: radikální demokrat, svobodoobčanský radikál... dobrý, co?)

Trpělivostí mnohem větší než před 30 lety budou naopak oplývat čínští komunisti. V klidu vyčkají, až se od sebenepatrnější skupiny obyvatel Hongkongu ozve náznak nesouhlasu s dalšími demonstracemi, a začnou fingovat „nabídku dialogu“. Ten ovšem z principu není možný. Komunisti nediskutují a dialogy nevedou. Kompromis mezi komunistickou diktaturou a hongkongskou demokracií neexistuje.

Nakonec tedy Peking najde dostatek důvodů a dostatek podpory „místních“, aby v Hongkongu nastolil „klid a pořádek“. Pro jeho udržení nasadí všudypřítomnou policii, něco málo (doufejme) vojska, systémy elektronického šmírování každého občana, vlastní správu do správních úřadů a důležitých podniků. Ztratí se několik studentů, zřejmě i profesorů a jiných známých osob. Některým se podaří emigrovat. (Podle některých zpráv už z Hongkongu odešlo na 250 tisíc lidí.) Hongkong možná i zažije imigrační vlnu kontinentálních Číňanů. Nepotrvá to dlouho a Hongkong se i politicky stane integrální součástí Čínské lidové republiky.

Čínský prezident Si Ťin-pching v půlce října prohlásil, že kdo se pokusí oddělit od Číny jakoukoliv oblast, „...zemře, jeho tělo bude rozdrceno a kosti rozemlety na prach“. To je politika, kterou Peking uplatňuje vůči Tibetu i proti Ujgurům. Nebude mít problém uplatnit ji i vůči Hongkongu.

Ten je oficiálně Zvláštní administrativní oblast ČLR (narozdíl třeba od Tchaj-wanu). Cokoliv tam se přihodí, je „vnitřní záležitostí Číny“. Žádný vyspělý demokratický stát ani státní uskupení dnes nemá politicky, ekonomicky ani morálně na to, aby dokázal, nebo jen chtěl zabránit asimilaci Hongkongu a likvidaci jeho svobodné společnosti, aby dokázal vynutit plnění Čínsko-britského společného prohlášení z roku 1984 o zachování tehdejšího kapitalistického systému a životního stylu.

Přesto však je nezbytné otevřeně a co nejdříve projevit solidaritu s hongkonžskými občany a s jejich snahou uchovat si své demokratické svobody a lidská práva. Neměli bychom podlehnout „únavě“ ze stereotypních zpráv o „nepokojích v Hongkongu“, dezinformacím čínských oficiálních agentur ani „zaručeným“ zprávám o manévrech CIA nebo nadnárodních monopolů podporujících demonstranty účelově a zištně. Protože o převzetí moci komunistickým režimem jde v Hongkongu zcela nepochybně.