Před osmdesáti lety 30. listopadu 1939 vypukla tzv. zimní válka mezi tehdejším Sovětským svazem a Finskem. Ten bez vyhlášení války zaútočil na svého proti němu maličkého souseda. Důvodem k začátku konfliktu byla provokace, při které sovětské dělostřelectvo pálilo na vlastní pozice a z útoku Sověti obvinili Finy. Kreml tenkrát totiž chtěl po sousední zemi odstoupení asi 30 % finského území údajně z důvodů bezpečnosti. Výměnou nabízel asi dvojnásobně větší oblast ve východní Karélii. Na to však Finsko z pochopitelných důvodů nepřistoupilo.

Začala tedy válka, v níž Finové papírově neměli mít žádnou šanci. Jejich armáda čítala necelých 350 tisíc vojáků, pouhých 32 tanků a 114 letadel. Proti nim stála Rudá armáda s milionem vojáků, 6541 tanky a 3880 letadly. Převaha Sovětů byla značná, a ti si proto byli jisti snadným a rychlým vítězstvím.

Jenomže Stalin a spol. se přepočítali. Sovětská vojska v té době procházela masivními čistkami v důstojnickém sboru a vinou nově zvoleného, neschopného a hlavně nezkušeného vedení utrpěla několik zdrcujících porážek. Vytyčených cílů dosáhli až po čtyřech měsících, přičemž padlo, bylo zraněno, zajato či zůstalo nezvěstnými okolo čtyř set tisíc vojáků.

Třiapůlmilionové Finsko obrovské přesile agresora s jeho 170 miliony obyvatel vzdorovalo skutečně statečně a následně se stalo morálním vítězem konfliktu. Za svoji odvahu si Finové získali úctu a respekt celého světa. To nakonec uznal i sám sovětský vůdce Stalin, když upustil od zavedení socialismu v této zemi se slovy, že národ, který tak statečně bojoval za svoji svobodu, si ji zaslouží.

Sovětská agrese proti Finsku by bývala nebyla možná bez předchozího podepsání paktu Molotov-Ribbentrop, kterým si komunistická a nacistická diktatura rozdělily v Evropě sféry vlivu, respektive vzájemně si tolerovaly použití síly proti jiným zemím, kdy pak výsledkem byla II. světová válka.

Celá tato událost má svým způsobem přesah i do současnosti, protože sice už svou svobodu máme, ale není to žádný trvalý a samozřejmý stav. Finsko může být vzorem i pro nás v tom, že zlu je vždy třeba se postavit. Pokud to neuděláme a některé věci přejdeme podobně, jako ostatní země prakticky s nezájmem přešly smlouvu mezi nacisty a komunisty, bude si zlo dovolovat čím dál tím víc. A je jedno, jestli se bude schovávat za chvályhodné myšlenky různých bezpečných zón či ochrany práv určitých skupin obyvatel.