„Ankarská republika“

Dne 11. listopadu 1938, na chlup přesně dvacet roků po konci Velké zákopové války, přinesl světový tisk zprávy, že na cirhózu jater zemřel Mustafa Kemal, a Turci se tak prvně probouzejí jako sirotci. Téměř paralelně umírá masarykovské Československo, které svého duchovního otce následovalo do nenávratna do roka a do dne.

Vrstevníkem mravokárného Prezidenta osvoboditele, přísně abstinujícího středoevropského demokrata, byl tedy logicky právě maloasijský Mustafa Kemal řečený Atatürk. „Otec Turků“, zakladatel moderního Turecka čili autokrat, pijan, karbaník a sukničkář. Zdánlivě nesourodé státníky přímo spojovalo jedině položení základních kamenů národních států, jež se od „monarchie z boží milosti“ přiklonily ke striktnímu republikánství. Byť už na tom je dost, ještě v jednom se sobě moderní „otcové vlasti“ podobají – minimálně nezabráněním bezmála náboženského kultu vlastní osobnosti. Ten ve zmatené, poválečné době připustily i vysloveně protiklerikální pospolitosti.

Uctívání Atatürka, jenž ve své zemi zrušil tituly, má ovšem nepřetržité masové trvání. Podobizny vojenského diktátora, který na troskách rozsáhlé feudální Porty „vykouzlil“ sebevědomou „ankarskou“ republiku, zdobí posud bezmála každou volnou veřejnou plochu Malé Asie. Velký diktátor a vojevůdce žije zajisté také v dalekosáhlých reformách, jimiž, jestliže Turecko přímo nepřiblížil Evropě, jej alespoň natrvalo vzdálil asijskému prostředí. V nové entitě zrušil chalífát, provedl hluboké úpravy soudní soustavy a zákonných norem, bojoval proti analfabetizmu, po vojensku zavedl latinku, západní kalendář a oděv.

Ale kdo vlastně byl tento osobnostně složitý vůdce? Stal se Atatürkem, ač etnicky nebyl Turkem; vlivní muslimští věřící mu dali nejčestnější titul Gazi, jelikož netušili, že triumfátor nad voji křesťanských Řeků se zaslouží o neslýchanou sekularizaci. A že tak učiní s řízností, čímž dá jako bezohledná sudička své zemi do vínku jistou rozpolcenost.

Přes veškeré potíže a křivolakosti politického vývoje se Kemal změnil v trvalé měřítko hodnot. Jakási zprostředkovaná normativnost Atatürka dokonce daleko přesáhla hranice mladé republiky. Jím propagované turectví má v sobě stupňované prvky nacionalismu, nesnášenlivé mytologie a masovosti. Donedávna byla také, tak trochu díky němu, například tradována oficiální báchorka, že tureckému lidu naprosto nepříbuzní Kurdové jsou tzv. horští Turci.

„Cromwell Středního východu“, kterak jej v nekrologu nazval britský žurnalista, snil úspěšný sen o národním obrození via kemalismus. Tuto cestu vymezovalo šestero milníků: populismus, republikanismus, nacionalismus, sekularismus, etatismus a reformismus. Páteř dynamické éry formovala rovněž usilovná propaganda; vznikaly bizarní lingvistické a antropologické teorie o archetypálnosti turečtiny nebo jejích uživatelů a tak dále. Vše pro obnovení národní hrdosti v nebývalých poměrech.

Současnost je svědkem renesance bojovného islámu a v úvodu zmíněné datum 11., ale tentokrát září se stalo nechvalně známým pojmem též v této souvislosti. Jemu ale v silně militarizované Turecké republice pšenka příliš nekvete, jelikož mnohaletý uchazeč o členství v Evropské unii přísně dbá zakladatelské závěti, která se několikrát zásadně prakticky osvědčila. Kdyby nebylo Gaziho odkazu neutrality, jenž přerušil osmanskou tradici sebezáhubné germanofilie a expanzionismu, kdyby i po skonu vůdce nakonec neplatilo jeho parole: „Mír v zemi, mír ve světě“, Turecko po Kemalovi by se pravděpodobně nestalo, byť na poslední chvíli a velmi vypočítavě, vzdor nepochybným sympatiím ke Třetí říši, členem vítězné protihitlerovské koalice. Dokonce nelze ani vyloučit pochybnost, zda by protifašistická koalice vůbec triumfovala.

Atatürkovi rozhodně nelze upřít mnoho účinných snah o kulturní a politickou evropeizaci geograficky jen málo evropské země. Zůstávají však některé nepřehlédnutelné otazníky. Náleží posud ideami kemalismu opatřený stát mezi členy výběrového klubu starého kontinentu? Neboli: patří Ankara do demokratického společenství, jehož ideového praotce, Coudenhove-Kalergiho, tolik podporoval Tomáš Masaryk? Případně: mají co dělat populace tradičně katolické Francie, Rakouska či Polska s početným neindoevropským národem jiné, byť zatím od státních struktur oddělené víry? – Toť otázky. Také u jejich kořenů stojí novodobý prorok, dodnes uctívaný Kemal paša, napůl Makedonec, napůl Albánec ze Soluně, jemuž se po reformě o příjmeních počalo říkat Atatürk.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6