Izrael nebo Palestina? Který název je správný? V Bibli není Izrael nazýván Palestinou. Jako dodatek je však v mnoha Biblích soubor dobových map, které nesou název „Palestina v době starozákonní“, „Palestina v době novozákonní“ atd. Předně, tento dodatek nepatří k vlastní Bibli, za druhé je takové označení falšováním dějin, protože ve starozákonní a novozákonní době se v této oblasti nevyskytovala země, která by nesla název „Palestina“. Dvanáct izraelských kmenů dobylo Izrael roku 1272 př. Kr, vytvořilo v Zemi Izraelské státní formu, později se země rozpadla na království Izraelské a království Judské.Židé vládli v zemi nepřetržitě po více než 1000 let a v zemi žili nepřetržitě 3300 let. Král David učinil z Jeruzaléma hlavní město izraelského státu. Jeruzalém nikdy nebyl hlavním městem arabské nebo muslimské entity.

Teprve v roce 135, po potlačeném židovském povstání Bar Kochby, nazval císař Hadrián, který vešel do dějin jako pronásledovatel křesťanů a zavilý nepřítel Židů, území Izraele a Judska „Palestinou“, což bylo řecké označení země obývané Pelištějci, kteří vládli i Gaze a Gatu, pocházeli však původně z ostrovů v Egejském moři. Římané chtěli smazat veškeré vzpomínky na židovské obyvatelstvo, chtěli vymazat název „Izrael“ a „Juda“. Arabové zemi ovládli jen dvakrát, od roku 634 do křižácké invaze v červnu 1099 a od roku 1292 do roku 1517, kdy byli poraženi Turky. Dnešní Palestinci nemají nic společného s egejskými Pelištějci, Palestinci jsou potomky Arabů, kteří se většinou přistěhovali na území Svaté země v 19. století, Palestina nikdy nebyla vyloženě arabskou zemí, jak se snaží antisionisté poukazovat.

Palestinci nejsou národ v obvyklém slova smyslu, až do založení státu Izrael roku 1948 byl Palestinec každý, kdo žil na území Eretz Jisrael: Židé, křesťané, drůzové, Arabové. Do té doby neexistoval žádný palestinský národ, zakladatelé státu Izrael David Ben Gurion či Chajm Weizman měli palestinské pasy, první židovské noviny se jmenovaly „Palestine Post“(dnešní Jerusalem Post). Turci, kteří Zemi Izrael dobyli roku 1517, nazvali tuto zemi Sýrií, Angličané Zemi Izraelskou dobyli roku 1917 a dali ji znovu název Palestina. To však nic neříká o lidech, kteří zde žili, beduíni, mniši, drůzové, Židé, všichni se jmenovali Palestinci.Teprve roku 1964, vznikla legenda, že Arabové, kteří žijí v Eretz Jisrael, jsou „národ Palestinců“, byla tak vytvořena umělá národní příslušnost, aby prostřednictvím arabské národní fronty bylo možné lépe potírat Izrael.

Po zničení Druhého chrámu, počátku druhého exilu, pokračoval v Zemi Izraelské bohatý život židovských obcí. V Jeruzalémě a Tiberiadě byly v 9. století založeny kvetoucí židovské obce. Ve 12. století, když křižáci táhli do Izraele, zahubili mnoho Židů i muslimů, ale v následujících 300 letech slavní rabíni založili obce v Safedu, Jeruzalému a jinde. Židovský život v Zemi Izraelské nikdy nezanikl. Na začátku 19. století, ještě před vznikem moderního sionismu, žilo v Zemi Izraelské na 10 000 Židů. Sionismus vznikl jako reakce na evropský antisemitismus, Dreyfusovu aféru, pogromy v carském Rusku. Při pogromu v Kišiněvě v 19. století bylo zabito přes 100 Židů. Při první přistěhovalecké vlně žilo v Zemi Izraelské necelých 250 000 Arabů, tito Arabové se většinou do země přistěhovali před desetiletím, proto sionisté označovali Palestinu „zemí bez obyvatel“. Smyslem Britského mandátu byla realizace Balfourovy deklarace, která hovořila o „historickém spojení židovského lidu s Palestinou“ a o morálním oprávnění „znovuzřízení národní domoviny v této zemi.“ Pojem „znovuzřízení“ uznává, že už v minulosti byla Palestina vlastí Židů. Z toho Britové vycházeli při požadavku „vyvinout úsilí usnadnit přistěhovalectví Židů“, usídlit je v zemi a zajistit jejich ochranu. Nikde v mandátu není slovo „arabský.“

Podle britské analýzy roku 1920 jsou Arabové z Gazy většinou potomky přistěhovalců z Egypta, jiní Arabové jsou rasovou směsí, na vesnici žili především rolníci, kteří tvořili 71% arabského obyvatelstva. V 18. století se 3000 Albánců usadilo v Acre. Ve větších městech, jako byly Betlém, Nazaret nebo Jeruzalém, žily větší skupiny křesťanů, zatímco v městech Tsfat, Tiberias, Jericho, Hebron žili Židé. Když se sešel první Kongres muslimsko-křesťanské asociace v Jeruzalémě v únoru 1919 k vybrání palestinských představitelů pro Pařížskou mírovou konferenci, jejich rezoluce zněla:"My považujeme Palestinu za část arabské Sýrie,nikdy jsme se neoddělili od Sýrie na žádnou dobu! My jsme s ní spojeni národně, nábožensky, jazykově, přírodně, ekonomicky i geograficky.“ Před Peelovou komisi v roce 1937 prohlásil vedoucí představitel Arabů Auni Bey Abdul-Hadi: „Nic takového jako Palestina neexistuje. Tento pojem vynalezli sionisté! V Bibli není žádná Palestina. Naše země byla po staletí částí Sýrie (Jerusalem Post, 2.11.1991) V roce 1896 projel Palestinou na koni H. Allen Tupper junior. V New York Times pak napsal: „Setkal jsem se jedině s obchodníky na velbloudech a s divokými kmeny beduínů, kteří zůstali na jednom místě nejdéle dva měsíce.“ V květnu 1947 řekl poslanec Nejvyšší arabské rady v OSN: „Palestina je syrskou provincií.“ O několik let později řekl Ahmed Shuqeiri, pozdější předseda OOP, před Radou bezpečnosti: „Každý ví, že Palestina nebyla nic jiného než jižní Sýrie.“ Vedoucí britského oddělení pro rozvoj Palestiny Lewis French napsal : „Narazili jste tam jen na drobné zemědělce v hliněných chýších, těžce postižené malárií… Pokud nebyli sami zloději dobytka, ochotně poskytovali úkryt jiným pachatelům… Rozsáhlá území byla neobdělána… Jednotlivé parcely měnily každý rok svého majitele. Veřejná ochrana neexistovala a drobní zemědělci se sami stávali obětí útisku a plundrování ze strany jejich beduínských sousedů.

Mýty, které rozšiřují antisionisté, jsou, že „Palestinci byli vyhnáni ze své vlasti izraelskými přistěhovalci“. Zní to opravdu dojemně, jak se celý svět stará o Palestince, aby nebyli vyhnáni ze své vlasti. Miliony lidí z třetího světa a východních zemí jsou na útěku a málokoho to zajímá, jen o Palestince se svět intenzivně zajímá. Přitom se zcela přehlíží, že by Palestinci mohli klidně žít s Izraelci. Na území státu Izrael žije 20% arabského obyvatelstva (zhruba 1,5 milionu), kteří mají stejná práva s izraelskými Židy. Kdo však společně s Izraelci žít nechce, tomu je k dispozici rovnocenná, dokonce třikrát větší země na druhém břehu Jordánu, není tedy třeba „zahánět Izraelce do moře“, aby Palestinci získali životní prostor, Palestinci mají na výběr, pokud se týká jejich vlasti, Izrael však jinou volbu nemá, pro něj existuje jen jediná možnost na území biblického domova. Mezinárodní rodný list Izraele byl stvrzen biblickým zaslíbením, nepřetržitým židovským osídlením v zemi od času Jozuy, Balfourovou deklarací, mandátem Ligy národů, rozdělením území rozhodnutím OSN v listopadu 1947, přijetím státu Izrael do OSN v roce 1949 a hlavně fungováním státu, který vytvořil ze země kvetoucí, prosperující stát na nejvyšší úrovni.