Dne 20.1.1942 se Hitlerovi nohsledi včetně šéfa SS Reinharda Heydricha, Adolfa Eichmanna a dalších vedoucích představitelů Třetí říše sešli ve vile v německém Wannsee a rozhodli o tzv. „konečném řešení židovské otázky“.

Smutně proslulá konference ve Wannsee měla za cíl zajistit rychlé a efektivní vyvražďování, kterému dala průmyslový ráz. K tomu účelu nacisté zřídili síť vyhlazovacích táborů v Polsku, kde přišly o život miliony evropských Židů.

Tato hrůza však nezabránila zrodu židovského státu, ovšem na druhé straně ani neposkytla ospravedlnění pro vznik Izraele, jak lživě tvrdí propalestinští agitátoři.

Je ironií, že mnozí dnešní „kritici Izraele“ viní z jeho existence masové vraždění židovského lidu naplánované ve Wannsee. Antisionisté považují vznik Státu Izrael roku 1948 za nezákonný a jeho úspěch připisují jen globální sympatii nad smrtí milionu evropských Židů.

Antiizraelští dezinformátoři rozšiřují lži o tom, že OSN a několik západních zemí „vnutily“ židovský stát údajně „původní“ arabské populaci žijící v Palestině. Západní mocnosti měly podle nich pomoct vytvořit Izrael z důvodu své viny založené na tom, že nepomohly pronásledovaným Židům a později jen lhostejně přihlížely k jejich masovému vyhlazování ze strany německých nacistů. Jednou z nejzhoubnějších tradovaných lží o stvoření Izraele je právě ta, že stát se zrodil pouze na základě schválení Rezoluce o rozdělení Palestiny ze dne 29.11.1947 na půdě OSN a tím si Evropa uklidnila své špatné svědomí nad nelidským zacházení s Židy na úkor Arabů. Ovšem pravdou je, že Stát Izrael vytvořili sami Židé pomocí svého více než půl století trvajícího úsilí.

Když se současný izraelský premiér Naftali Bennett nedávno zamýšlel nad významem konference ve Wannsee, řekl: „Stát Izrael není náš „díky“ holocaustu, ale protože Země Izrael byla, je a vždy zůstane domovem židovského lidu.“

Nesmyslnost palestinské propagandy dokládají čtyři důležitá fakta

1) Izrael není koloniální projekt. Židé jsou původním obyvatelstvem jižní Levanty a osídlili území Země izraelské o dva tisíce let dříve než arabští dobyvatelé, kteří začali podnikat výboje z Arabského poloostrova do celého světa a na začátku 7. století dobyli a obsadili židovskou domovinu, jejíž původní jméno „Judea“ změnili Římané na „Palestinu“. Ale na druhé straně Arabové masově zalidnili tuto zemi až v průběhu 19. století, kdy také započalo novodobé židovské přistěhovalectví (nazývané „alíja“) do Země izraelské,.

2) V průběhu celých dějin nikdy neexistoval žádný státní útvar „Palestina“, a už vůbec ne „arabská Palestina“. Pod pojmem „Palestina“ rozumíme geografické označení území nazývaného v dějinách Království izraelské, Království judské, Země izraelská či Svatá země. Na tomto území žili Židé, Římané, Arabové, Osmani, Čerkesové, Arméni, vyznavači judaismu, křesťanství i islámu. Nejednalo se a dodnes se nejedná o arabsko-muslimskou zemi. Až do 30. let 20. století požadovali tehdy Arabové žijící v britském mandátním území Palestiny spojení s francouzským mandátem Sýrií a Libanonem, jelikož považovali tuto oblast za jižní Sýrii.

3) O vznik Státu Izrael ve Svaté zemi se zasloužili odhodlaní sionisté, jejichž úsilí započalo po roce 1897, a to v době po skončení prvního sionistického kongresu - 45 let před konferencí Wannsee. Fakta nade vši pochybnost dokládají, že za doby Osmanské říše byla Palestina v rozkladu a v rozvalinách, nic v ní nerostlo, byla velmi chudou, zaostalou a prokletou zemí, sestávala jen z bažin a pouště a až novodobí židovští přistěhovalci z ní vytvořili moderní zemi, vysušili bažiny, zúrodnili pole, postavili moderní města, vysadili lesy, vytvořili moderní průmysl a zemědělství. Což potvrzují mnozí zahraniční cestovatelé, kteří tehdejší Palestinu navštívili. Židé mají zásluhu na tom, že Stát Izrael je moderní, vyspělou a demokratickou zemí.

4) V mnoha zemích, včetně Velké Británie a Spojených států, později převládala zřetelná ambivalence – a dokonce i přímý odpor – vůči židovskému státu v Palestině. I když si Velká Británie zaslouží uznání za vydání Balfourovy deklarace z roku 1917, za krátký čas však porušila svůj mandát udělený Společností národů tím, že odřízla více než dvě třetiny země pro arabský stát dnes nazývaný Jordánsko, a poté ji de facto zrušila vydáním nechvalně známé Bílé knihy z roku 1939, která prakticky zamezila židovskou imigraci do Palestiny v té nejkritičtější době.

Bílá kniha, přijatá britskou vládou jen několik měsíců před vypuknutím druhé světové války, odřízla evropské židovské obyvatelstvo od jediného místa na světě, kam mohlo uprchnout před nacistickým běsněním. Jiné země také odmítaly přijímat pronásledované židovské uprchlíky. V následující světové válce se Židé dostali do moci německých nacistů, nejprve byli zbavováni lidských a občanských práv ve všech evropských zemích, posléze odváženi do ghett, kde strádali hladem, žízní a nemocemi, a bezprostředně po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byli hromadně zabíjeni komandy SS Einsatzgruppen a místními kolaboranty. Konference ve Wannsee z ledna 1942 učinila toto vraždění mnohem výkonnější a rychlejší, a to na průmyslové bázi. Zbývající evropští Židé měli být usmrceni v k tomu určených vyhlazovacích táborech na území Polska.

Po porážce nacistického Německa vytvořily země protihitlerovské koalice Organizaci spojených národů, která zpočátku neučinila nic, aby pomohla přeživším Židům dostat se do Palestiny z uprchlických táborů v Evropě, a ani nevyvíjela dostatečný nátlak na Velkou Británii, aby zrušila Bílou knihu omezující židovské přistěhovalectví do Palestiny, kde vypukla občanská válka mezi Araby a Židy, přičemž oba bojující národy útočily také na Brity.

Británie, vyčerpaná druhou světovou válkou, začátkem roku 1947 oznámila, že se vzdává svého mandátu nad Palestinu. Hlasování OSN o rozdělení Palestiny v roce 1947 bylo jen prázdným gestem, protože nikdo nebyl ochoten zajistit prosazení tohoto rozhodnutí.

Většina vedoucích představitelů ze všech zemí světa souhlasila s tím, že vyhlášení židovského státu v Palestině způsobí další krvavou lázeň pro tamější Židy, kteří v Palestině tehdy tvořili menšinu a byli značně přečísleni okolními arabskými státy, z nichž všechny slíbily vymýcení veškeré židovské přítomnosti ve Svaté zemi.

Všechny národy světa se staraly více o vztahy s arabskými zeměmi než o lidi, kteří přežili holocaust, a proto uvalily zbrojní embarga proti Židům v Palestině. Plán rozdělení nijak neochránil tamní židovský stát a ti, kteří jej ratifikovali, se ani trochu nezajímali o přežití místní židovské komunity.

Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948, chvíli poté, co odešli poslední britští vojáci. Rezoluce OSN nepožadovala židovskou státnost a mnoho zahraničních politiků to považovalo za nemoudré, včetně amerického ministra zahraničí George Marshalla.

Evropské mocnosti, Spojené státy a Organizace spojených národů byly připraveny sledovat další veliký masakr Židů poté, co Izrael napadly početné armády okolních arabských států.

Avšak Izrael přežil a vzkvétal díky neuvěřitelnému nasazení, vůdcovství a odvaze vlastního obyvatelstva, které čelilo milionům Arabů a pěti invazním armádám.

Ve skutečnosti z konference ve Wannsee v roce 1942 nevyplynula žádná nevyhnutelnost vzniku Izraele, stejně tak se bezzubá rezoluce Valného shromáždění OSN roku 1947 nezasloužila o vznik Izraele.

Odvážní vůdci a lid Izraele bojovali za velikého nasazení a obětí, aby vytvořili a ubránili Stát Izrael roku 1948.