Nacionalismus, něco ze socialismu a silný vůdce. Duch Mussoliniho žil i po jeho smrti

Kdo ze státníků, které jste poznal, byl ten největší? zeptal se Churchilla jeho neoblíbený zeť. Sir Winston odsekl: „Mussolini.“ „Proč?“ divil se zeť. Churchill si odpověď vychutnal: „Jako jediný měl tu kuráž popravit vlastního zetě.“ U příležitosti výročí konce války se o Hitlerovi a Stalinovi píše hodně. O tom třetím diktátorovi méně, než si zaslouží.

Jeho otec byl socialista, antimonarchista, antiklerikál. Synovi dal španělskou podobu jména Benedikt na počest mexického revolucionáře Benita Juáreze, který nechal zastřelit Maxmiliána Habsburského.

Před velkou válkou mladý Benito nosil medailonek s podobiznou Karla Marxe a napsal traktát na oslavu Jana Husa. Byl šéfredaktorem socialistických novin a jeho články si ve švýcarském exilu pochvaloval i Lenin. Když válka vypukla, Itálie do ní nevstoupila hned, ale až o rok později, v roce 1915. Socialisté byli proti, zprvu i Mussolini. Uvědomil si však, že nacionalismus je jako mocná vlna; toho, kdo se jí postaví do čela, vynese k moci. A válka proti Rakousku je dobrá, levicová, pokroková: co je reakčnějšího než katoličtí Habsburkové?

Pochod na Řím

Po válce v roce 1919 založil novou revoluční stranu, nazval ji fašistickou; od italského fascio, svazek; svazky druhů ve zbrani, ale i svazky prutů se sekyrou, republikánský symbol ve starém Římě. Dodnes jsou ve státním znaku Francie, i na zdi americké Sněmovny reprezentantů. A byly i symbolem fašismu. Ideologií byl vypjatý nacionalismus, socialismus, odmítnutí liberální demokracie ve prospěch vůdcovského principu, militarismus a snaha o budování římského impéria.

Fašisté nediskriminovali: lynčovali příslušníky ostatních stran všech. Pak se Mussolini posunul do středu a dal „buržoaznímu“ táboru nabídku, jaká se neodmítá: „... hrozí vám rudý teror, bolševici vám zakroutí krkem jako v Rusku. Já je znám, byl jsem jeden z nich. Vy jste slušní a impotentní; já jsem virilní rváč, macho, jen já vás před nimi ochráním.“ Ke své hanbě to udělali; při „pochodu na Řím“ v roce 1922 na něj král nevydal zatykač, nýbrž ho jmenoval premiérem. Smířil se s monarchií, s katolickou církví uzavřel konkordát a papežovi umožnil vlastní stát Vatikán. Ekonomicky odmítl liberální kapitalismus, v němž rozhodují vlastníci, i socialismus, v němž rozhodují dělníci. Zavedl korporativismus, smíšenou ekonomiku, již řídí stát.

Několik opozičních politiků bylo zavražděno, mnoho uvězněno. Ale žádná jatka jako v komunistickém Rusku či v nacistickém Německu. V tomto období byl miláčkem mnohých: pravice oceňovala, že do Itálie vnesl řád, levice obdivovala jeho řízení ekonomiky, prezident Masaryk mu udělil Řád bílého lva za spisek o Husovi a organizování čs. legií za války, Francie a Británie ho vnímaly jako hráz proti Německu. Když byl v roce 1934 v Rakousku pokus o nacistický puč a kancléř Dollfuss zavražděn, Mussolini mobilizoval; byl připraven bránit nezávislost Rakouska proti Německu.

Ve vleku Hitlera

V roce 1935 napadl a obsadil Habeš, členskou zemi Společnosti národů. Británie a Francie agresi odsoudily, Hitler mu tleskal. Když se setkali poprvé, Hitler mu chtěl udělat radost, pozdravil ho starořímským pozdravem, zdviženou pravicí, a oslovil „Ave, Imperator!“. Mussolini měl smysl pro humor, rovněž zvedl pravici a odpověděl „Ave, Imitator!“

Pak se dostal plně do jeho vleku. On, který nebyl antisemita, antisemity pohrdal, mnozí italští Židé byli členy Fašistické strany, v Itálii zavedl norimberské zákony. Mnichov, válka, rok 1943, Itálie ji prohrává. Král sesadí Mussoliniho, za což hlasují i někteří prominentní fašisté, včetně jeho zetě hraběte Ciana.

Němci mu však umožnili na severu země vytvořit Italskou sociální republiku. Už žádné kompromisy s monarchií, církví; budování toho čistého, revolučního fašismu. „Zrádci“ byli popraveni; i Ciano.

V dubnu 1945 byl ale chycen a zastřelen. Fašismus byl zabit silou zbraní.

Až na to, že po roce 1945 byl živ a zdráv; pod jinými jmény se mu dařilo dobře, především ve třetím světě. Egyptský prezident Násir – panarabský nacionalista, socialista, diktátor a militarista. Perón a mnozí další v Latinské Americe? Protiameričtí nacionalisté, mírní socialisté a diktátoři či polodiktátoři. Vůdcové v subsaharské Africe? Protibělošští nacionalisté, více či méně socialisté, diktátoři. I Fidel Castro měl všechny známky mussoliniovského fašisty: kubánský protiamerický nacionalista, socialista, velkohubý rétor, diktátor a militarista, který vyslal vojáky až do Angoly a Etiopie (Habeš).

Bylo lze říci: Mussoliniho tělo v hrobce tlí, jeho duch však kráčí dál…

Kombinace, již vymyslel – nacionalismus, určitá forma socialismu a silný vůdce – se ukázala být příliš svůdná a pro některé neodolatelná. Kdyby se u nás něco těžce zkazilo, jaká část našich spoluobčanů by na ni naskočila? Obávám se, že až příliš velká.

LN, 12.5.2020