Současná veřejná debata je snad přímo uhranuta obavami z islámského terorismu. Přitom se ale zapomíná na skutečnost, že na přelomu 19. a 20. století čelila Evropa podobné teroristické vlně, byť vymezené nikoliv nábožensky.

10. září 1898 podlehla atentátu rakouská císařovna a česká královna Alžběta, manželka císaře Františka Josefa I., které doslova probodnul srdce pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni, když spěchala v Ženevě na parník.

„Osamělý vlk“ Lucheni sice svůj čin zdůvodňoval anarchistickými idejemi, potřebou skoncování se starým, nespravedlivým a utlačovatelským systémem cestou atentátů na nejvýše postavené osoby, avšak jeho nejvlastnějším motivem byla šílená touha osobně vyniknout, zapsat se nějak do dějin.

„Jak rád bych někoho zabil – ale musí to být někdo opravdu hodně důležitý, aby o tom psaly noviny,“ zaznamenal si do deníku.

Soudní proces se snažil pojímat jako mediální divadlo, před porotou vystupoval pečlivě upravený a dobře naladěný. Dokonce pro sebe teatrálně žádal trest smrti. Švýcarsko totiž trest smrti zrušilo, což Lucheni dobře věděl.

Užil si tak pár dnů pochybné pozornosti, leč ve vězení už ho žádná sláva nečekala. V roce 1910, tedy po 12 letech doživotního trestu, se ve své cele oběsil na pásku od kalhot. Vražedný pilník, který Lucheni použil, neboť údajně neměl peníze na to, aby si obstaral třeba pistoli, je nyní vystaven ve vídeňském muzeu.

Snaha vyniknout

Lucheniho atentát dokonce podnítil svolání Mezinárodní konference na obranu společnosti před anarchismem. Konala se v Římě na sklonku roku 1898 a shodla se na definici anarchismu jako na „jakémkoliv jednání, které užívá násilné prostředky s cílem zničit organizaci společnosti“.

Zástupci 21 zemí se rovněž shodli na potřebě koordinovaného postupu, což zahrnovalo též mezinárodní výměnu policejních informací.

Pro nás je nesporně zajímavé, že konference vyzvala vlády, aby se pokusily omezit rozsah informování o anarchistických útocích v tisku, poněvadž právě mediální ohlas je často hlavním motivem jednání atentátníků.

Situace tehdy byla opravdu kritická. Výčet významných obětí atentátů v období 1890–1901 zahrnuje například amerického i francouzského prezidenta, španělského premiéra, zmíněnou císařovnu Alžbětu či italského krále. Anarchisté v Paříži podnikali pumové atentáty na burzu i na divadla a kavárny plné lidí.

Tehdejší a dnešní, zpravidla islamistický terorismus mají překvapivě mnoho společného: kupříkladu úsilí o medializaci události, inspiraci předchozími činy a často i velmi přízemní motivaci atentátníků – snahu po osobním vyniknutí, jež se jen halí do rádoby vznešených politických teorií nebo náboženských hesel.

Všechno už tu zkrátka jednou bylo, byť v trochu jiných podobách – světoví státníci již třeba dávno neurazí bez ochranky ani krok. Nejdůležitější ze všeho je ale zachovat chladnou hlavu a nepropadat panice.