Válka na východě a Československé království

První československá jednotka, ještě však nikoli jako legionářská, vznikla v Rusku z lidí žijících v Rusku a majících české kořeny. V srpnu 1914 byla ustavena „Česká družina“, kterou 20. srpna schválila ruská vojenská rada. V pozadí všeho byla politická činnost československých spolků a jejich snaha projevit loajalitu carovi. Mnozí Češi byli v carském Rusku registrováni jako rakouští poddaní, a proto jim reálně hrozila internace a deportace na Sibiř.

Zástupci Čechů na Rusi jednali s ruskými úřady a dokonce přímo s carem Mikolášem a car projevil snahu podpořit – pod ruským „rukavodstvom“ - vytvoření Českého (Československého) království s panovníkem z dynastie Romanovců. V Rusku vydal car Mikuláš k "Čechoslovanům" manifest, v kterém říkal:

"Přicházíme k Vám ne se sliby, kterých národ český z Vídně již tolikráte slyšel, ale přicházíme se skutky, přinášíme Vám svobodu a osvěžení. Národ český, který od věků tvořil výspu proti příboji Germánstva, oloupen byl o všechna práva, jež předkové si vybojovali…

... koruně české připojeny budou i země, jež nepřízní poměrů byly od koruny této během staletí odervány. Krev krve Vaší, nešťastná větev slovenská od staletí úpící pod jařmem maďarským bude jako nejbližší pokrevenec národa českého k zemím českým připojena."

Car Mikuláš II. přijal k audienci zástupce moskevského čs. komitétu pány Koníčka, Tučka a Hraběte. Na pozdějším jednání Čechů a Slováků je s vědomím cara sepsáno rovněž politické memorandum pojednávající zhruba o budoucím zamýšleném Československém království.

Politickým cílem také bylo, aby Češi odvedení do ruské armády nebyli rozptýleni po jednotkách, ale tvořili jednu jednotku, která by byla základem budoucího národního vojska. Družina byla nejprve zařazena pod Kyjevský válečný okruh. Do konce srpna 1914 se přihlásilo do řad České družiny 770 dobrovolníků (z toho bylo 16 Slováků) a 22. října 1914 našeho kalendáře vyjíždí Česká družina s nadšením a jásotem pod svým praporem konečně na frontu.

Nejprve byla vytvořena průzkumná a výzvědná jednotka 3. ruské armády generála Ruzskija. Počet československých vojáků v ruské armádě stoupal a „Česká družina“ byla následně připojena k vojsku generála Dimitrijeva k III. armádě v Haliči. Zde často sloužili jako „výzvědčíci“, kteří přecházeli frontu na rakouskou stranu, nosili informace a verbovali české vojáky k přeběhnutí. Na obrázku jsou příslušníci České družiny Fierlinger (ano „ten Fierlinger“, později čs. ministr označovaný po roce 1948 jako komunistický agent) a Černý (druhý a třetí zleva). Oděni jsou do rakousko-uherských stejnokrojů, před odchodem do rozvědné akce v týlu nepřítele na Dunajci v Haliči v prosinci 1914. (Foto: sbírka VHÚ)

Po přesunu do Radziwilova vyrazila družina k Brodcům, k rakouským hranicím. Ty překročila 27. října 1914. Rakušané však ruská vojska vytlačili. Čeští vojáci, kteří padli do zajetí rakouské nebo německé armády, byli bez milosti popravováni.

Poprava zajatých příslušníků České družiny Antonína Grmely a Josefa Müllera 12. prosince 1914 ve Wadowicích v Haliči, kterému museli přihlížet čeští vojáci sloužící v rakouské armádě.. (Foto: sbírka VHÚ)

Čeští dobrovolníci byli následně připojeni k 48. divizi generála Kornilova. 17. dubna 1915 byla za účasti čs. vojáků dobyta Dumbrovka, Smilno, uskutečněn průlom u Zborova, Kompošpaták, ruská armáda táhla na slovenský Bardejov.

Válka v zákopech 1. světové války byla rozhodně čímsi jiným, než čím pak po válce bavili umělci obecenstvo v kabaretech anebo filmu. Popravy Čechů a hlavně tzv. ruských špionů, které byly hromadně prováděny na místním slovanském obyvatelstvu na východní frontě, Haliči, Ludomerii, Bukovině, Chorvatsku a Srbsku a neustálé ponižování a šikanování českách vojáků ze strany velení rakouské armády vedlo k dalšímu odporu. Jak napsal rakouský deník "Falter", který má v podtitulu napsáno "Die beste Stadtzeitung Europas" a který se v č. 49/2007 se zabýval podrobněji takzvaným "vyčištěním Haliče" organizovaným jak německou, tak rakouskou armádou za 1. světové války. Tyto události viděli zblízka čeští vojáci c. a k. armády a vyvolávalo to v nich protirakouské nálady a přesvědčení.

To zvyšovalo nechuť bojovat ve válce, na jejímž konci podle válečné propagandy Rakouska i Německa mělo být velké a silné Německo. Jeho poválečné plány na „spolupráci“ se Slovany znamenaly ve skutečnosti jejich zničení marginalizací. Německé a rakouské noviny a hlavně česko-německé noviny byly plny článků, v kterých se říkalo, že „Čechy budou a zůstanou německou zemí.“ Říkali Čechy… a mysleli tím veškeré tři české země, aby bylo jasno. „Připustit v Čechách vznik slovanského státu by znamenalo vrazit jedovatý meč do prsou Německa.“ Případně: „Češi nemají jinou volbu než státi se Němci nebo zaniknout. Přejeme jim jejich řeč, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich tužby, ale požadujeme, aby uznali německý zákon.“ (Připomíná-li vám to některé dnešní hlasy z Bruselu, ale i z blízkého zahraničí, není to podobnost jen náhodná.)

To byly hlavní důvody, proč Češi přecházeli - tam, kde to bylo možné, tedy na východní frontě - na druhou stranu. Vedle odporu k „cizí“ válce, kterou nepovažovali za svou, a obecné logické příchylnosti ke všemu slovanskému, tedy příbuznému k jejich chování, k tomu přispěli svojí pangermánskou a k Slovanům nenávistnou politikou sami Rakušané a Němci.

Takže při ruské ofenzívě 20. března 1916 se carské armádě vzdalo bez boje 3000 příslušníků 21. zeměbranecké divize. Devět setnin (setnina je obyčejně 100 mužů) píseckého 11. pěšího pluku „zmizelo“ v bojích 11. března. 22. března ruské jednotky zajaly celý prapor 91. pěšího pluku z Českých Budějovic. Tyto a četné další události donutily vojenské velení rakouské armády, aby se celým problémem s českými vojáky důkladně zabývalo. Vrchní armádní velitelství 1. dubna 1916 nařídilo, že „vojenská tělesa, která jsou a eventuálně budou ještě doplňována českými formacemi, musí toto mužstvo přísně střežit a, je-li to nutné, bezohledně trestat.“

Situace nebývá nikdy tak jednoduchá, jak pak píší propagandisté. Na východní frontě se odehrála událost, která rozbouřila již tak napjaté česko-germánské vztahy.

Dne 3. dubna 1915 padl do ruského zajetí u Stebnícké Huty i slavný c. a k. 28. pěší pluk zvaný „Pražské děti“ (původně založený jako rakouský 29.5. 1698 v Nizozemí!). Událost byla od té doby mnohokráte vykládána různými způsoby. Ze strany československé jako důkaz jednotného odporu vůči Rakousku, ze strany rakouské a německé jako důkaz odporné zrady Čechů, jako doklad jejich rusofilství a také poněkud pomateně jako důkaz jejich zbabělosti a dodnes s výkladem události kdekdo mává jako s mediálním mečem. Zatímco na české straně se začíná hledat střízlivější vysvětlení, v německy psané historiografii a literatuře nalezneme většinou jen fanatické výlevy dokazující údajně českou zrádcovskou duši, zbabělost, licoměrnost atd. atd. Mediální výplody, protože už tehdy byla veřejnost formována medii, vítězí nad realitou. A protože každý, kdo se někdy setká v diskuzi s otázkou české účasti v 1. světové válce, bude většinou přesvědčován „znalci“ majícími informace pocházející z médií, je dobré se na to trochu podívat. Lze-li však po sto letech dosáhnout přesné výpovědi, je otázka.

Při vypuknutí první světové války byl 28. pěší pluk jako jediná velká česká jednotka zařazen do ryze německé divize XIV. Sboru, přičemž pluk tvořili z více než 90 % Češi. Jen jeho II. prapor odcházel na srbské bojiště s pražskou 9. pěší divizí VIII. sboru.“

Obecně se tvrdí, že v dubnu 1915, kdy působil na karpatské frontě, přešla většina jeho příslušníků na ruskou stranu. Toto je rozšířená fáma, kterou údajně dle obhajovatelů statečnosti českých vojáků bojujících na rakouské straně prý uvedl v život český legionář, československý důstojník a generál Vojtěch V. Klecanda. Podle této verze se naopak pluk hrdinně bránil ruské přesile 14 dní. Do zajetí prý padlo pouze několik nemocných. Na základě hlášení velitele pluku o tom, že pluk přešel do zajetí, byl pluk zrušen a teprve po soudním prošetření vídeňskými úřady byl opět ustaven. Nasazen pak byl na srbskou frontu a jeho IV. batalion příkladně sloužil na frontě v Montenegru (dnes Černá hora), kde byl až do roku 1918.

Skutečností je, že pluk si v té době budoval postavení jižně od Stébnické Huty. Obce ležící 17 km severně od slovenského města Bardejov. . Počasí bylo nepříznivé. Přihnala se sněhová vánice a mrzlo. Mužstvo bylo vyhládlé a jedlo jen konzervy. Zde setrval pluk až do 3. dubna, kdy ráno v pět hodin byl zahájen ruský útok. Za takových okolností zahájili Rusové na Bílou sobotu 3. 4. 1915 útok proti postavení 28. pluku.

Mužstvo pluku bylo vyčerpáno z předchozích bojů, nálada byla dlouhodobě protirakouská a také Rusové věděli z informací od již přeběhlých vojáků, koho mají před sebou. Tyto okolnosti pomáhají pochopit a vysvětlit celou událost, ke které došlo. Historik J. Kuthan o věci píše : Skutečnost byla podle mne a mě dostupných podkladů někde uprostřed. Příslušníci České družiny se při několika rozvědkách setkali s českými vojáky 28. pěšího pluku Pražského, které přesvědčovali k přechodu do zajetí a působili na jejich národní cítění, aby nebojovali za Habsburskou monarchii. Podařilo se jim i zajmout některé české vojáky, kteří často velmi ochotně vypovídali o postavení pluku, jeho vnitřních poměrech, síle, výzbroji, náladě atd. Zároveň z několika odvážných rozvědek příslušníci České družiny velmi dobře získali přehled o rozložení částí 28. pěšího pluku proti nim. Rusům se tehdy moc v danou chvíli útočit nechtělo, protože neměli větších záloh v případě neúspěchu nebo úporné a účinné obrany „Osmadvacátníků“. Čeští důstojníci České družiny však ruské velení úseku přesvědčilo, že „Osmadvacátníci“ se nebudou z většiny bránit. Proto Rusové nakonec útok provedli (v jejich řadách útočili tehdy i příslušníci České družiny). Velká část Osmadvacátníků se skutečně nebránila, případně jen sporadicky, střelba často byla vedena jen alibisticky do vzduchu. Části 28. pluku, které se bránily, byly buď neinformované o tom, kdo je na druhé straně nebo věrné Rakousku, většinou německé

Dle jiných informací „Během ruského útoku došlo na úseku 28. pěšího pluku k zmatenému boji. Postavení pluku bylo velmi členité a ohrožené i z boku a dokonce i z týlu. Části pluku se daly hned na počátku na útěk a přes to, že v týlu byl nasazen III. prapor 87. pěšího pluku, který měl prchající zadržet palbou svých třech setnin a kulometného oddílu, nepodařilo se pozice pluku uhájit. Většina mužstva 28. pěšího pluku využila této situace k dobrovolnému přechodu do ruského zajetí.“ Odhady počtu zajatých vojáků se pohybují mezi 1000 a 1500 muži. V oficiálních zprávách rakousko-uherského armádního velení se mluví i o tom, že pluk měl původně 2000 mužů, a po skončení bojů se podařilo shromáždit jen 150 mužů. Velitel pluku plk. Schaumajer však ve svém raportu záměrně přeháněl ve snaze svalit vinu z porážky na fatální morálku českého mužstva. Také on v boji selhal. Obklíčenému I. a III. praporu, které byly rozmístěny na okolních kopcích Šekovka a Suchý vrch neposlal na pomoc zálohy a raději se stáhl.

Oba prapory se ocitly ve velmi obtížné situaci, neboť byly prakticky obklíčeny. Po bojích a pokusech o proražení se většina vojáků 28. pluku vzdala. Mezi vojáky byli nepochybně i ti, kteří se vzdali bez odporu. Spíše než ideové pohnutky zde hrálo roli naprosté fyzické vyčerpání. Ovšem rozhodně nelze hovořit o hromadném „přechodu 28. pěšího pluku k Rusům“ . Podle dokumentů rakouské III. armády bylo po boji shromážděno 350 – 400 nezraněných příslušníků pluku. Vzhledem k tomu, že před bitvou čítal regiment asi 1300 mužů, jednalo se o celkové ztráty (padlých, raněných a nezvěstných) 900 – 950 mužů, tj. 69 – 73 % skutečného stavu (viz).

Pro vizi rozšiřovanou československými účastníky se však z mnoha zajatých pak hned na místě rekrutovali vojáci československých „ruských“ legií.

Když došlo na východní frontě ke zhroucení rakouské armády, bylo nutno - pro veřejnost a z politických důvodů - najít viníky. Rakouská armáda se zhroutila za protiofenzivy ruského maršála Brusilova, kdy Rusové zatlačili Rakušany až k hornímu Dněstru, k Varšavě a na Slovensku dobyli Medzilaborce a bojovali v Karpatech. (Tehdy mimochodem také Rusové prvně naplánovali ofenzivu přes Dukelský průsmyk, kterou se chtěli dostat na Slovensko - tehdy Horní Uhry - a odtamtud na Budapešť a severní Moravu. Podle podobného plánu postupovali Sověti i v roce 1944 ve slavné a tragické bitvě o Duklu.)

Podle rakousko-uherské propagandy byli hlavní příčinou této porážky zrádci - občané Rakouska-Uherska zvaní "rusofilové", běžně pak vojenskými soudy označováni jako „ruští špioni“, což byli hlavně Ukrajinci, Rusíni a Lemkové, tedy Slované, hlavně v Polsku, Haliči a Galícii. (Všimněme si, že poražené císařské Německo a později nacisté také hlásali teorii, že první světovou válku prohráli Němci na základě "zrady" liberálů, demokratů a později „ideologicky“ přidaných židů.)

Rozeběhla se vraždící mašinérie, jíž padlo za oběť více než 35 000 lidí. Na obrázku je hromadná poprava údajných „špionů“ v městečku Kovel ve Volyni, dnes Ukrajina. (Foto: Das Archiv zum 1. Weltkrieg-stahlgewitter.com). Hromadné popravy takzvaných ruských „špionů“ byly běžné. Bestialitu tehdejší praxe ukazuje i tento obrázek. Na snímku je ukrajinský (rusínský) chlapec, který byl odsouzen k smrti v červnu 1915 ve východní Haliči (dnes Ukrajina). Jak bylo zvykem, kati se s ním před popravou vyfotografovali.

Ti z obviněných, kteří nebyli popraveni na místě, byli napěchováni do železničních vozů "hytláků", jaké známe z 2. světové války, a dovezeni do prvního K. u K. Konzentrazion Lager.

Rakouské velení v blízkosti Grazu vybudovalo první koncentrační tábor ve střední Evropě hlavně pro neněmecké národnosti. Koncentrační tábory, aby bylo jasno, nejsou žádným rakouským vynálezem, znali je Turci za 1. světové války proti Arménům (Genocida Arménů, nichž část bojovala na straně Ruska proti Turecku, tedy nejprve Osmanské říši - šlo o součást 1. světové války, o níž se u nás neví skoro nic), stejně jako Angličané v búrských válkách 1880-81 a 1899-1902. Přes dnešní politicko-korektní hodnocení, které je považuje za genocidní, rozhodně nelze ani britské, ani rakouské tábory z 1. světové války považovat za stejné jako vyhlazovací koncentrační tábory nacistické či sovětské.

Přesto však tehdy šlo o bezprecedentní opatření. Vězni, civilisté, byli nejprve ubytováni na holé zemi, pak si museli postavit "baráky" a šli na nucené práce. Vězni byli často hromadně popravováni. Jen v roce 1915 bylo zabito a zemřelo na úplavici v tomto táboře více než 1300 vězňů.

Dalšími bojovníky proti Rakousku a Německu se stali Čechoslováci, kteří nejprve bojovali jako členové srbských vojenských sborů a kteří po porážce Srbska přešly do Ruska.

Srbsko bylo pangermanistům trnem v oku, protože stálo v cestě spojení budoucí Velké Germánie s jeho spojencem –Tureckem. Rakouská a německá představa, že Srbsko, vyčerpané tzv. balkánskými válkami, rychle podlehne, se nesplnila.

Také válka Německa a Rakouska proti Srbsku se vyznačovala mimořádnou krutostí a vražděním civilistů, a to včetně žen a dětí. Běžné bylo popravování desetiletých kluků oběšením. A také zde byla značně rozšířena obliba rakouských vojáků fotografovat se s těmito oběťmi, což bylo až donedávna do doby objevení a zveřejnění těchto fotografií v knize Antona Holzera „Das Lächeln der Henker“ (Úsměvy katů) obecně přičítáno jako „vojenský zvyk“ až vojákům nacistického Wehrmachtu a SS.

Na fotografiích jsou vidět často oběšené ženy a muži v civilu, obklopeni vojáky v k. u. k. uniformách. Rakouská armáda zde prvně předváděla, co může čekat poražené národy a hlavně Slovany po „vítězství“. Za 1. světové války se rakouští a němečtí vojáci plánovitě a promyšleně dopouštěli barbarství na civilním obyvatelstvu. Popravám srbských civilistů byli nuceni přihlížet i čeští vojáci, což pak vedlo k vlně dalších přechodů Čechů na druhou, protirakouskou stranu fronty a pak k neochotě se politicky domlouvat s českými Němci, když požadovali samostatnost.

Tyto skutečnosti a nechuť Čechů bojovat proti Srbům v řadách rakouské armády se projevily i na srbské frontě. Vojáci rekrutovaní do rakousko-uherské armády v českých zemích se na podzim 1914 během těžkých bojů s urputně a statečně se bránící srbskou armádou dostávali ve velkém množství do srbského zajetí. Často dobrovolně i přechodem fronty s proklamováním mezislovanské vzájemnosti a prosrbských sympatií. Bohužel, v atmosféře těžkých obranných bojů srbská armáda příliš zajatce nerozlišovala - zajatí vojáci byli většinou všichni "Austrijáci". Čekaly je následně dlouhé a vysilující pochody, často v hrozných podmínkách, do nitra bojujícího Srbska, do zajateckých táborů v zázemí.

Před válkou ale žilo na území Srbska mnoho Čechů, i přímo v Bělehradě, kde se sdružovali v rámci vlasteneckých spolků Lumír a Havlíček. Část z těchto krajanů po vypuknutí války vstupovala do srbské armády a dobrovoleckých oddílů, například do oddílů takzvaných „Srbských četniků“. To pak postupně pomohlo situaci měnit.

Srbové začali potřebovat vojáky. Už předtím, roku 1915, kdy srbské frontě značně ulehčila ruská fronta, se situace pro zajatce slovanských národností v zajateckých táborech zlepšila. Docházelo k odlišování zajatců slovanských národností od ostatních. Z dobrovolně se přihlášených zajatých prosrbských Chorvatů, Slovinců, Srbů (z rakouských území, mobilizovaných povinně do rakousko-uherské armády) a Čechů byly organizovány strážní oddíly na hranici s Albánií a Bulharskem, čímž se uvolnilo mnoho srbských jednotek pro boje na frontě.

Na konci roku 1915 vznikl v ruské armádě ze zajatých Srbů z rakousko-uherské armády "Srpski dobrovoljački odred", na jaře 1916 přeformovaný v 1. srbskou dobrovolnickou divizi. Protože Srbové měli nedostatek vlastních důstojníků a specialistů, mohli se do srbské divize hlásit i Češi. Téměř 600 Čechoslováků – z valné části šlo o důstojníky, kteří nemohli sloužit v čs. jednotkách (v té době ruské carské vedení nepřálo vzniku našich jednotek) - bylo s divizí nasazeno na frontě v Dobrudži na pomoc Rumunům (říjen 1916).

Čeští dobrovolci v srbské armádě

Mezitím byla v Oděse postavena z dalších jihoslovanských zajatců (i Chorvatů a Slovinců) 2. srbská dobrovolnická divize, a byl tak vytvořen celý Srpski dobrovoljački korpus gen. Živkoviče (divizím veleli gen. Hadžič a gen. Dimitrijevič). Sloužilo v něm přes 1000 Čechoslováků, mužstvo většinou v 8. pluku, důstojníci rozptýleně v obou divizích – v některých plucích byl velitelský sbor téměř celý český. V roce 1917 bylo rozhodnuto sbor přemístit přes Francii na soluňskou frontu. Tohoto přesunu se zúčastnila jen část československých dobrovolníků – většina Čechoslováků vstoupila do nově rostoucích čs. jednotek, ať již v Rusku nebo od zimy 1917/18 ve Francii. Srbové velmi oceňovali válečnou službu Čechoslováků ve svých řadách.

Většina českých dobrovolníků v srbské armádě i v dobrovolnických jednotkách prodělala začátkem ledna 1916 těžký ústup srbské armády přes albánské hory až k Jaderskému moři, když do boje zasáhla čerstvá bulharská armáda strategicky pod vedením Německa.

Spolu se srbskou armádou se ústupu přes divoké hory účastnilo i asi 50 000 válečných zajatců, z toho přes 20 000 Čechů ze zajateckých táborů, tedy ti, kteří zůstali věrni Rakousku. Během vysilujícího dlouhého pochodu více než 10 000 zajatců zemřelo. Zbytkům srbského vojska (asi 155 tisícům vojáků), které byly po těžkých bojích s přesilou nuceny s minimálními zásobami ustupovat, se podařilo dostat až na jih do Drače (neboli Durrës, je nejstarší a druhé největší město Albánie, významný námořní přístav), kde se zakopaly a úspěšně odrážely rakouské útoky. Srbský král Petr byl jako jediný vládce bojujících států stále se svojí armádou, a to i při ústupu do Albánie:

Král Peter

Kvůli nedostatku transportních lodí se Italům a Francouzům podařilo z Albánie převézt na Korfu jen asi 50 000 příslušníků nyní již vyhladovělé, potrhané a špinavé srbské armády (včetně českých dobrovolníků), která byla již takřka bez munice a proviantu. Na přístav Drač zaměřili Rakušané hlavní nápor dalšího útoku. Zbytek srbské armády včetně mnoha českých dobrovolníků, který se nepodařilo evakuovat, proto musel dále urychleně ustupovat dále na jih do albánské Valony. Následně bylo asi 40 000 vojáků převezeno do Řecka na soluňskou frontu, kam byli převezeni opět také čeští dobrovolníci. Přeživší čs. dobrovolníci pak sloužili v srbské armádě nasazené od roku 1916 na soluňské frontě. V srbské armádě zpočátku sloužilo okolo 3500 českých dobrovolníků, značná část z nich byli důstojníci. V roce 1916 byl počet legionářů v srbské armádě asi jen 1200 mužů, postupně se zvýšil na celkem asi 30 000 mužů. Pokud vím, většinu těchto mužů, pokud nepřešli do ruských legií, nikdy nikdo mezi počty českých a slovenských vojáků bojujících proti Rakousku a Německu nepočítal. Ale vysvětluje to částečně, proč se celkové uváděné počty čs. vojáků bojujících proti Rakousku liší od počtu úředně uznaných legionářů.

Pokračování příště