Po Paříži představila model boje s hrozbou Vídeň

Je-li v Evropě problém, přijde řeč na evropské řešení. Ovšem jde-li o politický islamismus, islám coby pojivo společenských patologií či islám jako náboženství, o evropském řešení se nemluví. Zřejmě proto, že nikdo nedokáže určit hranice mezi prvním, druhým a třetím, to téma zůstává v pravomoci států. A první dva, které se svou strategií vyrukovaly, jsou Francie (v listopadu) a Rakousko (ve středu). Dává to nějaký celistvý obraz? Jen dosti mlhavý.

Francouzský model bojuje za „republikánský islám“, proti „separatismu“, tedy proti vytváření muslimských ghett, no-go zón a společností. Rakouský model, soudě dle zpráv médií, míří k „zákazu politického islámu“. Má se opírat o protiteroristický zákon a zakázat nábožensky motivované styky s extremisty. A má také zakázat symboly extremistů – od džihádistů až po pravicové identitáře.

Mají-li francouzský a rakouský model něco společného, pak to, že cílí na boj proti indoktrinaci zvenčí. Na to, aby se hrozba do země nedostávala skrze propagandu, imámy hlásající nenávist či po internetu z center džihádu. Nic proti tomu, právě naopak. Takto – i na unijní úrovni – postupuje i policie, když si vyměňuje informace, a tím předchází útokům. Jenže…

Dělat těžiště zápasu z boje proti indoktrinaci a ze zákazů je ošidné. Ví to každý, kdo zažil komunismus. Komunistický stát dokázal bojovat s „vnější indoktrinací“ (rušit zahraniční rozhlas). Dokázal zakazovat opozici (skrze zákony, StB i policejní obušky). Ale v roce 1989 se ukázalo, že marně. Že opoziční podhoubí se šířilo spontánně. I společenské patologie v muslimských ghettech západní Evropy se nešíří jen indoktrinací zvenčí, ale i spontánně. Dokládají to debaty dětí o vraždě francouzského učitele i hojná účast „mlčící většiny“ na pohřbech zabitých džihádistů.

Ať to zní jakkoliv nekorektně, je třeba to říkat: riziko nespočívá jen v indoktrinaci zvenčí, ale už v šíření muslimských komunit nad jistou kritickou hranici.

LN, 18.12.2020