Moto:
Ministři Kerry a Lavrov jednali v Curychu o Sýrii a Ukrajině.
Psí stručně, 21.1. 2016

Bývalo dobrým zvykem, že se státy pokládaly za sobě rovné; symbolem toho byl kulatý stůl. To se během posledního století změnilo. Nevím, zda se kulatý stůl v diplomacii ještě užívá, vím ale jistě, že z představy rovnosti států nezůstal kámen na kameni. Změna probíhala postupně, přes válečné a poválečné konference, o kterých se předpokládalo, že jsou projevem výjimečné situace. Jenomže rozdíly mezi státy velkými a malými se nestíraly, ale naopak prohlubovaly. Tohoto procesu - geniálně kdysi předpovězeného Orwellem - si navíc někteří dodnes nevšimli, takže jim uniká podstatná skutečnost současné mezinárodní politiky.

Jeden z projektů, který měl tento nešťastný vývoj řešit, Evropská unie,- se namísto řešením stal potvrzením této situace. Pro Británii se nakonec stalo výhodnější pokusit se uchovat si svůj status velmoci než se - jako jedna z mnoha zemí - stát součástí širšího politického společenství, quasivelmoci. Pomineme-li možné důvody ekonomické, prozatím ovšem obtížně vyčíslitelné, domnívám se, že k rozhodnutí o britskému vystoupení z EU by nedošlo, kdyby nebyl tak velký rozdíl mezi postavením státu a státu, který je pokládán za velmoc. Navíc nic nenasvědčuje, že by tento trend zvětšování rozdílu neměl pokračovat.

To, co umožňuje současné sbližování Spojených států a Ruské federace, je právě onen z doby studené války zděděný velmocenský status. Důvodem je, pomineme-li možnou ekonomickou výhodnost takového sblížení, boj proti společnému nepříteli - militantnímu islámu. (Dalším nadšeným spojencem bude nepochybně ČLR, opět na základě svého velmocenského statutu.) Říkám to nerad, ale se sjednocením, kdy jediným důvodem je boj proti společnému nepříteli, jsou velmi špatné zkušenosti - Spojené států a Rusko (tehdy jako SSSR) byly spojenci naposledy za druhé světové války a všichni víme, v co to vyústilo - v posílení Sovětského svazu a ve studenou válku, která trvala dokonce déle než válka třicetiletá.

Z výjimečné situace se stal trvalý stav. Výjimečné postavení velkých států by možná bylo odůvodnitelné, kdyby jejich jednání vedlo ke zlepšení situace v místech, v nichž zasahují. S časovým odstupem ale jasně vidíme, že tomu tak není.

„Zástupci Íránu a Německa jednali v Ženevě o situaci v České republice.“ Jak se vám to líbí?