Najde i éra Alžběty II. svého Járu Cimrmana?

Některé osobnosti působí monumentalitou svých činů. Jiné zase monumentalitou délky své vlády. Příkladem je císař František Josef. Dodnes vyvolává nostalgii po dlouhé době klidu, dodnes přikrmuje fenomén Járy Cimrmana. Vládl od 2. prosince 1848 do 21. listopadu 1916, bez jedenácti dnů 68 let. Kdo si myslel, že je to laťka nepřekonatelná, mýlil se. V neděli ji překonala britská královna Alžběta II. Ta právě 6. února oslaví 68 let na trůně.

Vymyká se tím současnému trendu. Ten míří k tomu, že i pomazaní panovníci v pokročilém věku odstupují. Již dlouho to funguje v Beneluxu. Před šesti lety tak učinil španělský král Juan Carlos, roku 2013 papež Benedikt, a loni dokonce japonský císař Akihito. Alžběta působí jako poslední bašta vzdoru proti tomu. A i když překonání Františka Josefa není pro Brity událost s velkým U (jako 9. září 2015, kdy překonala svou praprababičku Viktorii), zatím se nezdá, že by to Alžběta chtěla zabalit předčasně. Wikipedie už má políčeno na 27. květen 2024: toho dne by Alžběta překonala absolutní rekord francouzského krále Ludvíka XIV., jenž vládl 72 let.

Řeknete si, že je to jen hraní si s čísly. Ale možná ne tak úplně. Nyní Británie odejde z EU, čímž pro ni skončí zásadní éra a začne cosi nového, pro co schází zkušenost. Potřebuje-li Británie pro tuto změnu nějaký společenský svorník, může jí ho dát právě Alžběta. Za těch 68 let její poddaní dokázali hodně: vyvinout jaderné zbraně, poprvé zdolat Mt. Everest, objevit strukturu DNA, vynalézt web, vstoupit do EU a zase z ní vystoupit. V tomto smyslu Alžběta císaře Františka Josefa – ten strávil vládu v éře páry a svou zemi nakonec dovedl do světové války – daleko překonává.

Je-li však před královnou Alžbětou nějaké riziko, tak zejména toto: působí sice jako společenský svorník, ale jako svorník až příliš svázaný s vlastní osobou. Pro příští alžbětinskou nostalgii či fenomény typu Járy Cimrmana je to jistě plus, ale pro vlastní zemi to může být minus.

LN, 25.1.2020