Polemika kolem trestu smrti pro Saddáma Husajna mi už pije krev. Přirozeně ti, kdo s falešnou ušlechtilostí trest smrti pro něj odmítají jako cizí našim společenským hodnotám. Kecy! V tisícileté historii lidstva je odmítání trestu smrti malou epizodkou zvíci pár desítek let. Navíc je módní a nesmyslné, protože žene společnost do nevýhodného postavení.

Před několika staletími došlo k prvnímu zásadnímu pochybení - relativizaci zločinu a téměř glorifikaci zločince. Začalo se zkoumat, kdo a jak delikventovi v mládí ublížil, že tento, jinak dozajista beránek, se dostal na šikmou plochu. Za každou cenu se hledá polehčující okolnost a vtip, že obhájce hájí otco- a matkovraha tím, že přece nejde trestat někoho, kdo už je chudák postižený tím, že je sirotek, už dávno není vtipem.

Teď tedy hájíme prokazatelně provinilé diktátory, kteří mají na triku ne několik, ale stovky a tisíce zabitých civilistů, o zmařených osudech nemluvě. Ti, odsouzení v řádném soudu (a i ten lze zpochybnit poukazováním na ne zcela 100% spravedlivost - ksakru, a kde byla, když umíraly ty oběti?), jsou hájeni s poukazem na jakési pochybné etické limity.

Vrahům jen tu nejryzejší spravedlnost a ohledy. Jen aby se jim ve vězení nepřitížilo, aby to nějaký šikovný advokát nepoužil. Teplou a suchou celu s klimatizací, kvalitní lékařsko péči, vycházky, psychologa... A předčasné propuštění pro zdravotní potíže.

Jenže nebudeme-li jako oni, budou oni nadále takoví, jací byli a jsou. Budou nás nadále svobodně a nepostižitelně dusit a likvidovat, protože jsou takoví a protože jim to velkoryse umožníme.