Proč v Rakousku kvete vstřícnost k Moskvě

Mají evropské identitární strany slabost pro Rusko? Zdá se, že ano. I kdyby nebylo aféry v Rakousku, i kdyby se již bývalý vicekancléř nenechal nachytat s „Rusy“, i kdyby jim za jejich peníze nenabízel bianco šek, i jiní čerpají z ruských zdrojů. Třeba Marine Le Penová. Má to logiku. Ty strany se chápou jako protiestablishmentové, západoevropské establishmenty se zase chápou jako protiputinovské, takže podle logiky nepřítel mého nepřítele je můj přítel mohou hledat v Moskvě porozumění. I peněžní.

Ale rakouskou aféru nelze nazírat tak prvoplánově. Strache a jeho svobodní nejsou první, kdo si rozumí s Moskvou. Rakousko už od války žije v prostředí finlandizace. Finlandizace znamená, že stát není zcela suverénní a jeho politika nesmí dráždit Moskvu. A netýká se to jen Finska.

Sovětský svaz dobyl Vídeň v dubnu 1945. Suverenitu Rakousku vrátila v roce 1955 Státní smlouva. Nebyl to špatný obchod a my – pod přímou kuratelou Moskvy – jsme mohli závidět. Vídeň si potvrdila narativ „první Hitlerovy oběti“ a vyhnula se komunismu za cenu jistého souladu s Moskvou. Připomeňme, že v srpnu 1968 ministr zahraničí Waldheim v obavě z Moskvy nařídil zavřít ambasádu v Praze (a víza partyzánsky uděloval velvyslanec Kirschläger). Že když Moskva v 70. letech začala pouštět některé sovětské Židy do Izraele, tranzit se odehrával právě přes Vídeň. Že Vídeň i po pádu komunismu sloužila jako ruský opěrný bod (v ní působil oligarcha Děripaska). Že v Rakousku se Putin učil lyžovat. A že Rakousko chce protáhnout širokorozchodnou železnici z Košic až k Vídni.

Úhrnem: aniž bychom chtěli Stracheho hájit, on není pionýrem rakouského vztahu k Moskvě. Pohyboval se prostě v prostředí, kde tyto vazby kvetly.

LN, 22.5.2019