Když před několika dny zaplnilo sté výročí vzniku první světové války všechny stránky tisku i celý éter, mlčel jsem, i když se té mely zúčastnil i můj tatínek, jako osmnáctiletý kluk, a leccos mi o tom vyprávěl. Nechtěl jsem se přidávat k těm mnoha povolanějším, kteří toho znali víc a vyjádřili to líp.

Když jsem ale slyšel i četl, jak jsou Srbové na svého hrdinu Principa pyšní, jaksi mi nedalo, abych k tomu krátce neřekl svůj názor.

Čekatel na rakousko-uherský trůn a pán na Konopišti, arcivévoda František Ferdinand d´Este, byl představitelem nenáviděné říše svírající ve svých hranicích řadu národů, toužících po vlastním sebeurčení, vlastním svobodném státu. To bych chápal. Jedním z nich jsme byli my, Češi, dalšími pak Poláci a národy balkánské, zejména největší z nich, Srbsko.

Byl tedy pro ně persona non grata. Pro nás Čechy sice také, ale byl spíše terčem vtipů, jak už to tak my umíme. Naproti tomu národy balkánské mají povahu značně odlišlnou. Co se u nás vyřeší nanejvýše fackou, tam přicházejí na řadu nože. I dostoupila tam nenávist k rakouské říši takového stupně, že pocítili potřebu sáhnout po tom noži. Našel se tedy muž, který byl ochoten ujmout se „historické úlohy“ a svou zemi ze spárů dvouhlavého orla vyrvat.

Netuším, jak to chtěli ti, co atentát naplánovali, udělat, a tehdy to jistě netušili ani oni, ale opatřili mu zbraň účinnější než nůž a přikázali. Čekal klidně v davu přihlížejícím průvodu panovníkova následníka a dočkal se. Když se automobil přiblížil, vystřelil ze vzdálenosti půldruhého metru. Ne ale na Ferdinanda, nýbrž na jeho českou manželku Žofii, hraběnku Chotkovou, a teprve potom na jejího muže. Oba na místě zemřeli.

Tak, a teď mi řekněte, v čem spočívalo jeho hrdinství! Nemusel se nijak skrývat a stál v klidu tak blízko obětí, že si neumím představit, že to vůbec bylo možné. Zabil nevinnou ženu, matku tří dětí, a umírněného politika, který měl navíc po usednutí na trůn pokrokové plány a doplatil na to, že měl být nástupcem starého císaře.

Ať ho vidí jiní jakkoli, podle mne byl nástrojem nezodpovědné skupiny a sprostým vrahem. Rakousku svou zemi svým zbytečným činem nevyrval a naopak zavinil požár, který sežehl milióny naprosto nevinných lidí z celého světa, včetně jeho národa. Chci věřit, že to učinil v dobré víře, že tím pomůže všem negermánským národům v Rakousku ke svobodě. Zabití ženy, a dokonce jako první, svědčí ale spíše o jakési národní krevní mstě než o cíleném politickém útoku na monarchii. V balkánských poměrech, kde vendeta byla součástí společenské kultury, by to nebylo nic divného.

A ať se nikdo neodvažujte srovnávat jeho čin s odstraněním Heydricha! To byl masový vrah tisíců civilistů a zabili ho regulární vojáci v regulární válce. Riskovali, že budou za letu sestřeleni, že se jim neotevře padák, že se mohou při dopadu fatálně zranit, že budou prozrazeni, dopadeni a umučeni. Nakonec museli zemřít vlastní rukou. To byli hrdinové!

A co riskoval a jak byl za svůj čin potrestán Gavrilo Princip? Nejen, že nebyl na místě ubit šavlemi policie, ale nedostalo se mu ani trestu smrti a zemřel v pokoji o pár let později ve vězení na tuberkulózu. A měl snad někdy výčitky svědomí za to, co lidstvu způsobil? Sotva!