Nedlouho poté, co si došel komisař EU - ministr zahraničí J. Borel jako školáček pro pořádný výprask do Moskvy, kde ve věci A. Navalného v jakémsi rauši zjevně počítal s tím, že opozičníka bude moci navštívit, si jej namazal ministr zahraničí Ruské federace S. Lavrov na chleba. Ostuda to byla tak velká, že i v samotné Brusele z toho byli progresivní síly natolik vyšinuté, že se ten španělský ňouma musel ostatním ňoumům se zježenými vlasy zpovídat, co že tam vlastně všechno prováděl.

Aby horká stopa skvělé unijní diplomacie nevystydla, tak si minulý týden Uršule z Leyenů a šéfem Evropské rady Charlesem Michelem vyrazili do Cařihradu za Receptem Erdožánem, aby s ním řešili palčivé otázky složitého vztahu EU s Tureckou říší osmanskou. A opět to byla skvělá ukázka, jak je dnes chápána rozhašená EU v civilizovaném, částečně civilizovaném i necivilizovaném světě.

Nejprve byly jen dvě sesle, na kterých se mohlo sedět, a ty čile obsadili Erdožán a Michel a čuměli na zkoprnělou Uršuli, kterou nechali stát vzdychající u gauče, chvíli koktající a pak ji na gaučík rovnou posadili, jako kdyby byla na hanbě. Což také byla. Už chybělo jen jí dát klubko kvalitní vlny a dráty, ať si zatím, než kluci dojednají, co chtěli, uštrykuje přední díl slušivé vestičky.

Jednání bylo také výživné a výsledek je asi takový, že sice EU přivezla výpalné ve výši dalších pár miliard eur z daní nešťastných Evropanů, které tak skvěle vyjednala před pěti lety Anděla Merkel, ale Erdožánovi se to zdálo tak jako tak málo, a tak si rovnou řekl o členství v EU. Pálil rovnou na komoru, zatímco ti dva zoufalci (z nichž Michel je ještě navíc nevychovaný a, co to neříci, příliš ani rozumu nepobral) tam údajně vyjednávali obchodní vztahy s Tureckem, ale zdaleka nejvíc je zajímala Istanbulská úmluva, od které Turecko prozíravě odstoupilo. Čímž prokázalo již předem, že ať je jeho vedení, jaké je, má víc rozumu než celá ta výbornými gážemi prokrmená vokálně menstruační skupina v Brusele. Je ovšem jisté, že jestli nebude ta Istanbulská zhovadilost uvedena jednotně od Ankary až po Lisabon v život, evropská civilizace se zhroutí. A přitom stačilo, aby ten mameluk Michel řekl hlasem: židli pro paní předsedkyni. Ať si o ní myslím, co chci, tohle by si zasloužila každopádně jako ženská, která jako ženská vypadá líp než ta celá banda, co tam na ni zírala jako na veš šatní.

Ale zpět k té nešťastné misi. Uršule řekla, že něco takového již nedopustí a Ch. Michal se svěřil, zjevně pod prášky, že poctivě musí přiznat, že od té doby moc dobře nespí. Nevím, jestli příště Uršule do Cařihradu přijede na tanku po zuby ozbrojená, ale to, že si odjela lízat rány domů do Němec k rodině a Ch. Michel že blbě spí, je jediný hmatatelný výsledek celé té vydařené cesty do Canossy.

Ale tahle diplomatická mise je jinak instruktážní ukázka, jakou váhu má ve světě Evropská unie. Ukázková ostuda.