Čím se liší Trump s Kimem od Nixona s Maem

Z úterní schůzky Donalda Trumpa s Kim Čong-unem zůstaly fotografie, postřehy znalců a řada otázek. Poprvé v dějinách si podali ruce lídři USA a KLDR, zemí, které jsou formálně dosud ve válce (v roce 1953 bylo podepsáno jen příměří). Je to stejná liga ikonických scén, jakou představují záběry Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem v Ženevě (1985) nebo Richarda Nixona s Mao Ce-tungem v Pekingu (1972). A z toho se odvíjí i otázka. Co v těchto situacích váží více? Body společného prohlášení? Nebo sám fakt, že spolu nepřátelští lídři vůbec komunikují?

Platí-li první varianta, byla schůzka v Singapuru úspěchem pro Kima. Těží z ní mediálně i fakticky (Trump slíbil ukončit společná vojenská cvičení s Jižní Koreou, aniž by získal protihodnotu, což se v Soulu i Tokiu považuje za podraz). Platí-li druhá varianta, je to úspěch i pro Trumpa. Ale na to teď asi nikdo výplatu nevsadí.

Z návštěvy Nixona u Mao Ce-tunga vznikly historické snímky, opera Nixon v Číně a hlavně strategický závěr, že Peking má blíž k Washingtonu než k Moskvě. Setkání Reagana s Gorbačovem v Ženevě nevedlo přímo k dohodě, ale založilo osobní důvěru obou mužů a jejich přesvědčení, že se studenou válkou se musí něco udělat. Platí něco z toho pro setkání Trumpa s Kimem? Napíše někdo operu Trump v Singapuru?

Zdálo by se, že ne. Že malá KLDR není Ruskem ani Čínou. Ale má Bombu. „Severní Korea je jadernou mocností. Zvykejte si na to,“ čteme v New York Times. Úterní záběry budou i po letech působit ikonicky. Ty z února 1972 z Pekingu dokládají, jak Nixon legitimizoval komunistickou Čínu. Ty z června 2018 ze Singapuru ukazují, jak Trump legitimizuje jadernou KLDR. Tedy nepřesvědčí-li Kima, aby se definitivně, kontrolovaně a nezvratně vzdal Bomby, že? Ale vsadil by Trump na takový happy end svůj majetek?

LN, 14.6.2018