Jako jedovatý plyn zamořily evropské dotace naši společnost. To, co se původně jevilo jen jako účinný marketingový nástroj k přesvědčení obyvatelstva o výhodnosti našeho členství, se nakonec stalo největším zabijákem naší morálky, rovné tržní soutěže, podnikatelského úsilí a paradoxně i sounáležitosti s regionem (místem), ve kterém žijeme.

Prvního května to bylo sedm let, co jsme členy Evropské unie. Nemám chuť nyní bilancovat, co jsme ztratili a co získali. Volila jsem proti našemu členství, takže můj názor na přínos Evropské unie je predikovatelný. Ani já jsem však před těmi sedmi lety netušila, jak ničivý vliv bude mít naše členství na celkovou morálku společnosti. Mnohdy si kladu otázku, jak je možné, že naše babičky a dědečkové neviděli ve své době zrůdnost komunistického systému, a přitom jsem sama svědkem téměř totožných změn ve společnosti. Přicházejí plíživě. Nenápadně. A o to víc jsou zrádnější.

Stačí si prolistovat denní tisk, otevřít stránky jakéhokoli našeho ministerstva nebo se seznámit se škálou produktů našich bank pro podnikatele. Evropská unie se scvrkla na jediné. Jak vyždímat peníze z druhých. Už to zdaleka není dobrý podnikatelský nápad, odvaha, šikovnost nebo pracovitost, co vzbuzuje obdiv, ale pouze dovednost (prohnanost), jak urvat svůj díl z evropských (či lokálních) dotací na úkor druhých. Ti, kterým se to povedlo, se stávají příkladnými a obdivu hodnými. Fakt, že parazitují na penězích, které stát (EU) „jedněm bere“ a podle vlastních (vesměs zkorumpovaných) pravidel pak „druhým přerozděluje“, je zcela zastřen.

To, že se dotacemi naprosto pokřivuje tržní prostředí, že se trh „přesunul“ do oblasti lobbingu a korupce „přerozdělovačů dotací“, je nasnadě. Ale nikdy mne napadlo, že tyto dotace budou mít tak ničivý efekt i na náš postoj k regionu, místu, ve kterém žijeme. Jak je možné, že se oslavují města a vesnice, které pro sebe ukořistily dotace na výstavbu čističek, cyklostezek, chodníků nebo dětských hřišť? Jak je možné, že nejsou terčem posměchu a opovržení, že nedokázaly vybrat dostatek peněz mezi svými? Kde jsou kostely, které mají vytesány jména místních patriotů, kteří se složili na jejich obnovu? Jak je možné, že jsme tak snadno dopustili, aby se z našich dějin vytratil morální apel, kterým byla například rekonstrukce Národního divadla, kdy lidé z celých Čech a Moravy sami (bez donucení výběrčích daní) posílali peníze na jeho obnovu? Proč nejsou oslavováni ti, kteří sehnali místní sponzory, ale pouze ti, kteří urvali z daní jiných, anonymních? Kde je naše hrdost?

Nevím, jestli výše popsané bylo záměrem „otců zakladatelů Evropské unie“. Možná ano. Od socialistů málokdy čekám něco dobrého. Moje oblíbená autorka Ayn Rand říká: "Každý státní zásah do ekonomiky spočívá v dávání nezasloužených výhod některým lidem na úkor jiných pomocí násilí." Evropská unie je toho smutným příkladem.

Článek převzat z TerezaKakosova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky