Jednání o vládě testují společenskou soudržnost

Německo platí za velmi konsenzuální společnost. Se vším dobrým i špatným, co to obnáší. Ilustrací toho dobrého je třeba reforma trhu práce Hartz IV, kterou připravila Schröderova levicová vláda ve spolupráci s opozičními konzervativci. Ilustrací toho špatného je stádní souhlas, jaký se projevil třeba při nástupu nacismu – z toho Německo čerpá historickou lekci i společenskou vakcínu až dodnes.

Nynější vyjednávání o příští vládní koalici je zátěžovým testem společenského konsenzu. Nepodaří-li se dohodnout koalici Jamajka (konzervativci + liberálové + Zelení), nabídne se tento závěr: v Německu neexistuje jiná politická síla schopná sestavit vládu než velká koalice konzervativců a socialistů. Jinými slovy právě ta koalice, jež vládla ve dvou z dosavadních tří mandátů Angely Merkelové a do značné míry charakterizuje její éru (za předchozích 56 let trvání Spolkové republiky Německo vládla velká koalice jen jednou: v letech 1966–1969). To by nebyl až tak skvělý odkaz „matky národa“.

Pokud se koalici Jamajka sestavit podaří, konsenzus se sice potvrdí, ale členové koalice budou mít pocit, že programově ustoupili příliš a že jim to voliči za čtyři roky – či dříve v zemských volbách – spočítají. Zátěžový test ale odráží i zkušenost z poslední dekády. Německá společnost skousla dvě revoluční změny: urychlené vystoupení z jaderné energie po havárii Fukušimy (2011) a otevření hranic běžencům z Blízkého východu (2015). Skousla by třetí takovou revoluci v podobě zákazu spalovacích motorů, jak ho chtěli Zelení? A skousnou voliči Zelených fakt, že se jejich strana tohoto kánonu vzdá? Tak vypadají otázky onoho zátěžového testu.

LN, 13.11.2017