Je Afghánistán nepřítel, či nepříjemný partner?

Je to provokativní otázka. Pro mnohé až defétistická. Ale pokud si ji nepoložíme, dožene nás sama. Je Tálibán a Afghánistán pod jeho vedením jen nepřítelem? Tím, koho je třeba zničit? Či bude partnerem Západu, třebas hanebným a nepříjemným? Ta otázka není jen akademická.

Stále vládne nejistota. Tálibán po svém vítězství postupuje, jako by mu radil specialista PR. Výstrahy přinášejí ti, kteří patří k jeho skutečným i potenciálním obětem, a nebývají nezávisle potvrzeny. Kdežto Tálibán hovoří vstřícně, rozvážně, vyhlašuje amnestii, slibuje účasti žen na fungování státu. Lze mu alespoň trošičku věřit? Spoléhat na „čestné tálibánské“? Zatím to zkouší Dánsko a poslalo do Kábulu část zadržované rozvojové pomoci. Možná předčasně, nikdo neví.

V politice i médiích ale převládá morální stránka věci. Na jedné straně jsou ti, kteří podmiňují vztah k Afghánistánu rovnoprávností tamních žen. Třeba šéf unijní diplomacie Josep Borrell. Na druhé straně jsou jestřábi typu prezidenta Miloše Zemana, jenž tak rád dělí lidi na hrdiny a zbabělce. Nálepku zbabělců od něj dostaly USA a NATO.

Leč jsou i lidé uvažující prakticky. Třeba novinář Jacques Schuster kritizuje „postojovou estetiku“ ve vztahu k Tálibánu: „I v této kritické chvíli schází německé zahraniční politice dar kritického sebezpytu,“ píše. Prý by to mělo vypadat asi takto. Uznat, že válka je prohraná, naše možnosti omezené a novým vládcem země je Tálibán. Jednat s ním, protože od něj něco chceme. Nezatracovat ho coby ďábla, ale stále testovat, zda s ním lze komunikovat a zda můžeme ovlivnit jeho kroky.

To nejsou věty z učebnice morálky. Jsou spíše z učebnice diplomacie coby umění zvažovat možnosti či rozdíly mezi alternativami. Jinými slovy, klidně postupovat jako Dánsko, ale až ve chvíli, kdy bude aspoň trochu jasno, jak se v praxi vede ženám pod vládou Tálibánu. Občas prostě nastávají situace, kde je takovýto postup účinnější než emotivní nálepkování na hrdiny či zbabělce.

LN, 19.8.2021