V souvislosti s českým předsednictvím v Radě Evropské unie by stálo za to se zamyslet nad tím, jak si představujeme budoucnost evropské integrace, jakou chceme EU mít. Očekával bych, že se takové diskuse budou v našich médiích objevovat a že se na toto téma povedou ostré polemiky. Bohužel tomu tak není.

Osobně bych chtěl Evropu silnější, efektivnější a demokratičtější než je dnes. Jak nám ukázaly některé události z poslední doby, Evropa dnes není schopna hrát roli globálního hráče. Její postavení není rovné Spojeným státům, Číně, ba dokonce ani Rusku, což je ke škodě všem evropským zemím. Zájmy různých evropských zemí mohou být rozdílné, přesto tu ale existuje jakýsi průsečík – společné evropské hodnoty – křesťansko-židovská tradice, racionalismus, demokracie, lidská práva, úcta k člověku jako jedinci atp. Tyto hodnoty pak k naší škodě nejsme schopni prosazovat.

Moje ideální představa budoucí Evropy je asi taková: Občané všech zemí EU budou volit své zástupce do Evropského parlamentu. Každý poslanec bude zastupovat zhruba stejný počet voličů. Není přece možné na jednu stranu o sobě tvrdit, jací jsme demokraté, a na druhou se zaklínat tím, že ztráta pár křesel jde proti národním zájmům. Na základě výsledků voleb (!) by byla sestavena Evropská komise, která by žádala o důvěru EP. Tím by se překonal současný stav, kdy naprosto nesourodá EK vydává neslaná nemastná stanoviska. U moci by se střídaly pravicové a levicové „vlády“, jako se tomu děje v jednotlivých národních státech. Ty by pak konečně byly schopné se na něčem dohodnout a dosáhnout tak určitého pokroku.

Někteří mohou namítnout, že by tento model mohly využít velké státy proti malým. Představa, že by např. poslanci jednoho státu hlasovali jednotně, je stejně iluzorní jako ta, že by všech 200 poslanců Poslanecké sněmovny hlasovalo pro něco stejně. Každý hlasuje podle svého politického zaměření (nebo svého svědomí?), ne podle národnosti či státní příslušnosti. Pokud by tato obava přesto existovala, šlo by jí zabránit zákazem majorizace v některých otázkách.

Problematické by bylo rozdělení kompetencí. V žádném případě nejsem příznivcem jednostranného přesouvání rozhodování do Bruselu. Naopak si myslím, že by měla panovat určitá rovnováha. Jsou věci, které je nejlépe řešit na národní úrovni, a jsou věci, které je efektivnější řešit na úrovni nadnárodní. I kdyby se ale co nejpečlivěji vymezily kompetence jednotlivých orgánů, stejně mohou přijít nová témata, která si budou chtít přivlastnit jak „v Bruselu“, tak i „doma“. Doma se pak populisticky budou moci zaklínat tím, že jim jde o „národní zájmy“. V Bruselu pak stejně populisticky tím, že jim jde o zájmy celé civilizace. Co s tím?