Lze být pro Západ, ale zároveň proti Německu?

Jisté stereotypy mají tuhý život, zvlášť opírají-li se o zkušenost světových válek. Třeba vztah k Německu. To bylo jádrem centrálních mocností, a aby mohlo vzniknout Československo, centrální mocnosti (v masarykovském pojetí nedemokratické) musely být poraženy demokratickým Západem. Stalo se v roce 1918. A Západ – i když už jen s pomocí Stalinova Východu – proti Německu uspěl i v roce 1945.

Ale teď se píše rok 2020 a Německo je reprezentantem Západu, hegemonem Evropské unie a na půl roku jí předsedá. Takže se nabízí otázka. Lze být zároveň pro Západ, ale proti Německu, tak jako před 100 či 75 lety? Prakticky ne.

Německé předsednictví EU ušetří výhrady, že ať je v čele jakýkoliv stát, své si stejně prosadí Berlín. Teď bude Německo působit transparentně, navíc slušně, jak je v éře Merkelové zvykem, a komu se to nelíbí, ať odpoví na otázku: Jaký jiný členský stát by dokázal prosadit takový balík krizové pomoci pro EU? Jiná věc ovšem je, že s ním Německo prosazuje i své představy o morální politice, zelené ekonomice či celoevropském azylovém systému.

Zde se rýsují rozpory i v prostředí sázejícím na partnerství a spolupráci. Když německý ministr vnitra Seehofer na konferenci přesvědčoval unijní kolegy, aby jejich země přebíraly od Itálie migranty vylovené v moři, ČTK to shrnuje: „Berlín chce země EU přesvědčit...“ Die Welt o tom píše: „Seehofer zkrachoval s pokusem...“ Tisk cituje i postoj liberální strany FDP: „Porozumění vůči těm v EU, kteří se jen vezou, slábne.“

Toto je kruciální moment. V Německu slábne porozumění pro ty, kdo nechtějí migranty přijímat. U nás slábne porozumění pro ty (Německo), kdo přijímání organizují celounijně. Najde se společný jmenovatel, na kterém bychom se shodli? Převáží postoj, že nechceme dovážet lidi z neslučitelných kultur, i kdybychom za to měli zaplatit roztržkou s EU? Či bude šance se z toho vykoupit? Tyto otázky nás budou provázet během německého předsednictví v EU.

LN, 9.7.2020