Ochrana zvuků venkova – touha po starém normálu

Ve zvláštní době poutají pozornost bizarní zprávy. Ne pro samotný bizar, spíš jako inspirace k obraně před trendy „nového normálu“ po koroně, před nástupem sterilního, bezkontaktního, virtuálního a ne-lidského světa odehrávajícího se v digitálním vesmíru.

K těmto napohled bizarním zprávám patří informace, že Francie schválila zákon na ochranu „smyslového dědictví“ venkova, tamních zvuků a pachů. Prostě aby kohouti směli kokrhat, čuníci chrochtat, husy kejhat a hnojiště páchnout, i když to ruší přistěhovalce, chalupáře či obecně „lufťáky“ z měst. Našinec užuž slyší kritické hlasy ve stylu „na takový bizar potřebují zákon?“ nebo „ti mají starosti“. Jenže ta zpráva obletěla svět včetně českých médií a ocitla se i na webu New York Times. Možná je to i tím, že odráží vědomou či podvědomou touhu po starém normálu. Prostě po době, kdy lidé takové starosti mohou mít a mají.

Je to zpráva o životě na venkově. Ten zákon řeší spory, jež jsou dobře známé nejen z Francie: ranní kokrhání kohoutů a stížnosti penzistů v blízkém sídle; krávy v Rakousku cinkající zvony a rušící tamní hotel; selka žalovaná za totéž v Bavorsku; bavorská pekařka, která aromatem své provozovny dráždí přistěhovalé zazobané sousedy.

To vše už není bizar, ale součást života i „kulturních válek“. V jejich intencích lze vykládat i francouzský zákon. Například že původní domorodci vyhráli nad globalizovanými hipstery. Nebo opačně pohledem hipsterů: bigotní burani, tmáři a reakcionáři hájící své předpotopní venkovanství vyhráli nad věrozvěsty modernity a společenského pokroku.

Ale hlavně: zákon chránící kokrhání kohoutů, chrochtání čuníků i bučení a zvonění krav evokuje starý dobrý normál, který se vytratil před rokem. Anebo polský film Sexmise z roku 1984, leč stále prorocký. Scénu, kdy dívky žijící v novém, sterilním a bezkontaktním normálu nechápou babičku radující se z brambory, kterou si pěstuje a ukrývá v květináči.

LN, 23.1.2021