Nedávno jsem v tisku s nadsázkou uvedl, že Afghánistán je hotel HERO-IN. Mínil jsem tím, že jediná záležitost, která má v této chudobné zemi zajištěnu existenci, jsou omamné jedy. Přesněji pěstování máku setého, z nějž se vcelku jednoduchým postupem získává opium, jehož derivátem je tvrdá droga heroin. To samozřejmě platí dál.

Tudíž zatímco o Al-kajdě jdou zvěsti, že jí docházejí peníze, neboť byla mezinárodně postupně ekonomicky izolována, Tálibán se nachází v daleko lepší situaci. Právě mezinárodní obchod narkotiky tvoří hlavní zdroj rozpočtu sílících povstalců. Dále například výkupné za unesené osoby, anebo – jak se v posledním čase stále více odhaluje – úplatky. Faktické výpalné, které dostávají vůdcové klanů, když umenšují své bojové aktivity nebo přejdou na stranu zahraničím uznávané kábulské vlády. Exekutivy, jež svou autoritu opírá hlavně o okupační síly a jejíž reálná moc spíše slábne než sílí. – Celkově to vlastně připomíná antický Řím, jenž uplácel barbarské náčelníky, aby neútočili na slábnoucí říši…

Vývoj ve strategicky klíčovém Afghánistánu, sousedícím také s neklidným Pákistánem a výbojným Íránem, vskutku není dobrý. Rychlý, až příliš laciný koaliční triumf před sedmi lety připomíná jiné aktuální semeniště náboženského fundamentalismu. Za Saddáma Husajna ještě zcela sekulární Irák. Coby monument opakování starých chyb velmocí se tudíž tyčí velký vietnamizovaný otazník, jestli intervence zvládne pacifikovat odhodlané podvratné skupiny. Blamáž sovětské invaze, která začala právě před třiceti lety, naznačuje celkové výhledy mise. Perspektivy v omamném prostředí dogmatiky, závislostí na různicích a „kultuře kalašnikovů“.

Vyšlo v deníku E15