Když zamíříte z Paříže do města Troyes, vydáte se směrem jihovýchodním. Jedete téměř dvě stě kilometrů široširou krajinou, která vypadá jako placka. Minete městečko Provins a sem tam nějakou vesničku, jinak máte pocit, že jedete loukou, neboť silnice nemá škarpy ani aleje stromů. Městem protéká řeka Seine. Střed města má historický středověký ráz. Dodnes tvoří jeho osu původní římská Agripova silnice, kterou založili Římané v prvním století př.n.l.. V té době, kolem roku 80 př.n.l., se zde začaly razit mince až do konce 18. století a odtud název Trojská unce, která je základní váhovou jednotkou na mezinárodních trzích stříbra, zlata, platiny a jiných drahých kovů. V Troyes se s ní již ve středověku obchodovalo.

Celý střed města je ve tvaru špuntu od šampaňského. To je dobře viditelné na mapě. A tvoří jej hrázděné domy. Domy se vám zdají neudržované, omšelé, jak na ně působil čas. Žasnete, proč je majitelé nebo město neopravují. Ale to je jen zdání, úmyslně zachovaná image domů a města. Jakmile vejdete dovnitř, ať už do obchůdku nebo do restaurace, všude na vás dýchne čistota, modernost, směle se může říci krása. Tím, že na sobě nesou původní patinu, máte dojem, jako byste vstoupili do šestnáctého či sedmnáctého století. A zdání patiny je udržováno úmyslně.

Stejně tak na vás dýchnou sakrální stavby – kolem deseti kostelů na malém prostoru ve středu města. Skoro v každé ulici je kostel. Bývalý klášter sv. Urbana ze 13. století ve vás vyvolá úžas svou monumentalitou a umem stavitelů. Stejně tak jediná katedrála sv. Petra a Pavla ze stejného období. Je postavená v gotickém slohu a pozoruhodná svým zdobením a druhou nedostavěnou věží.

V neděli je město vylidněné, neboť jsou všechny obchody a obchodní domy zavřené. Ve všední dny městečko žije. Hrázděné domy mají otevřené krámky, vinárny, restaurace a lidé proudí sem a tam a posedávají v kavárničkách na ulicích. Ve městě je hodně studentů z celého světa na vysokých školách i studenti z Evropy na základě programu Erasmus+ .

Jednu takovou školu jsem navštívila a udivovala mne svým prosvětleným prostorem a pohodou studenstva. V halách a v atriích se mohou studenti učit a relaxovat. Dívat se na televizi a hrát stolní hry. Vedle kulatého baru stál klavír. Za tu chvíli, co jsem tam procházela, přišel student a preludoval tak nádherně, že jsem se musela posadit a poslouchat. Než jsem odešla, vystřídal ho další student. Tak se chodbami školy stále rozléhala nádherná hudba.

Sami studenti mi potvrdili skvělou atmosféru školy a hlavně si pochvalovali vstřícnost učitelů. Obzvlášť oceňovali, že učitelé jsou ve škole pro ně, pro studenty, a že všichni vyučující mají praxi a to je na výuce markantně vidět. Mají své zkušenosti a ty předávají žákům, ať už dobré nebo i ty, kterým by se měli vyhnout. Také na obědě si učitelé sedají mezi žáky a diskutují s nimi, zatímco u nás mají vyhrazený svůj stůl a tam si žádný žák nikdy nesedne. Jsou nadřazení. Tím není možno dosáhnout ve škole pohodové atmosféry, která vládne tady.

Všichni, kdož město navštíví, nikdy nezapomenou na atmosféru šestnáctého století a neobvyklý ráz hrázděných domů.

Foto: autorka