Politické líbánky Emanuela Macrona skončily dřív než za obvyklých sto dní hájení, které Francie svým prezidentům přiznává. Během uplynulých tří měsíců sílilo reptání, grogne, a podrývalo jeho oblíbenost. Podle posledních průzkumů klesla pod čtyřicet procent, níž, nežli spadl jeho předchůdce Francois Hollande během stejného časového úseku v úřadě.

Moc nepomohlo, že v Elysejském paláci si podávali dveře státnické hvězdy první velikosti jako Putin, Merklová a Trump, že prezident svolal do Paříže mezinárodní konference a že jeho manželka poskytla „Elle“, bibli francouzských žen, rozhovor, který mu měl přifouknout popularitu; šedesátiletá Brigitte přece jen není princezna Diana.

Jenže co francouzští voliči čekali od kandidáta z Rothschildovy líhně? Mohli se poučit z nedávné minulosti. Když v roce 1969 odstoupil generál de Gaulle, poslali do Elysejského paláce George Pompidoua, bývalého vedoucího kádra Banque de Rothschild, který se zapsal do dějin tím, že zprivatizoval Francouzskou národní banku, instituci, jejímž prostřednictvím vláda mohla podporovat a ovlivňovat hospodářský růst. Byla klíčem k poválečnému boomu v zemi. Pompidou zavedl Francii na cestu, po níž došla až tam, kde je dnes.

Kdo nezná svoje dějiny, je odsouzen opakovat staré chyby. Francouzské voliče omlouvá, že o těch chybách se ve školních učebnicích nepíše, a pokud někomu o nich nevyprávěli dědové nebo pamětníci, nemá o nich ani ponětí.

Ale co může omluvit jejich krátkou paměť? Tak krátkou, že zapomněli loňské léto, kdy ulice velkých měst plnily tisíce a tisíce lidí, kteří po tři týdny protestovali proti pracovnímu zákonu, jímž tehdejší ministryně práce El Khomri chtěla okleštit jejich základní odborová práva. I vrabci na střeše si cvrlikali, že skutečným navrhovatelem je její kolega Emanuel Macron a že za ním stojí svaz francouzských zaměstnavatelů MEDEF. Hollande ustoupil. Macron, kterého si na jeho místo vybrali, je z jiného těsta a má mnohem sinější vazby na Systém, průmyslovou a finanční oligarchii.

V zájmu zaměstnanosti

Dobrá, připusťme, že volič je bytost křehká a důvěřivá až naivní. Když chybuje, je to na jeho triko. A ten francouzský bude muset za trest udělat reparát z loňských protestů. Předmět je stejný: nový pracovní zákon, ale vylepšený a cílený.

Například otvírá možnost nahradit kolektivní smlouvy pracovních oborů podnikovými dohodami. Jaký je v tom rozdíl? Dosud dělníci uzavírali smlouvu celostátní. Mohli snáze prosadit lepší pracovní a mzdové podmínky, protože v jednotě je síla. Napříště co si kdo vyjedná a na čem se dohodne, bude jeho výsada a jeho problém. Když někde budou lidé ochotní pracovat víc a za míň než jinde, výrobci pochopitelně upřednostní ty konkurenceschopnější. Francouzští dělníci tak dostanou příležitost soutěžit mezi sebou v levné práci. To prý pomůže snížit nezaměstnanost, která kmitá kolem deseti procent a nechce klesnout.

K témuž chvályhodnému cíli má také směřovat reforma rozvázání pracovního vztahu. Zákon umožní, aby se mohlo uskutečnit „pružněji“, tj. snáze, levněji a rychleji. Ale ne zas tak pružně jako v Americe, slovy „máte padáka“, o tom mohou francouzští patroni zatím jen snít.

Za zády propast

Někdo si může myslet, nu a co má být, zhýčkaní Francouzi potřebují zatnout tipec, aby je přešly roupy, jen ať pěkně ustoupí z cesty pokroku. Ale jak daleko lze ustupovat?

Pro řadu odborářských vůdců je odpověď jednoznačná: není kam, jsme na okraji propasti. Do jaké míry se jim podaří znovu zmobilizovat pracující a na jak dlouho, je otázka. Navíc všechny odborové svazy netáhnou za jeden provaz. Vlivná CGT připravuje manifestaci proti novému zákonu, která se bude konat v Paříži 12. září. Ale FO se k ní nepřipojí a vlastní akci neplánuje.

A co udělá politická opozice? Tradiční strany republikánů a socialistů se ještě zcela nevzpamatovaly z červnových porážek v prezidentských a parlamentních volbách. Totéž platí o Národní frontě, stále zabředlé do vnitřních sporů o program a do úvah, zda či jak se strana má překřtít. Kongress NF, který o tom má rozhodnout, se sejde až počátkem příštího roku. Zatím se do role jediné skutečné opozice staví Mélenchonovo hnutí Francie nepodrobená, které svolává na 23. září do Paříže celonárodní protestní shromáždění proti „sociálnímu puči“ jupiterského prezidenta. Na mítinku v Marseilli, kde se ve Starém přístavu shromáždily tisíce jeho přívrženců, Jean-Luc Mélenchon prohlásil: „Konec blabla, do boje!“

Macronova politická pozice zůstává zatím neotřesená. Je mužem Systému, má plnou podporu parlamentní většiny a hodlá se vyzbrojit novým policejním zákonem, který mu umožní tlumit sociální protesty. Je připraven v případě potřeby vládnout dekrety.

Podzim ve Francii bude horký.