23.1.2020 | Svátek má Zdeněk


FEJETON: V Paříži dnes žebrá už skoro každý

29.5.2007

Hned v úvodu musím přiznat, že jsem se v titulku inspiroval finským reportérem Československé televize z období 80. let, který se chtěl asi zavděčit ideologům režimu, a tak svou reportáž začal: „Dnes už v Helsinkách žebrá skoro každý.“ Vydařil se mu mimořádně vtipný trapas. Byl jsem v Paříži v průběhu posledních 17 let letos celkem poosmé, ale zatím jsem s žebráním neudělal žádnou výraznější zkušenost. Ke svým zážitkům z letošního února se tedy vracím tímto krátkým fejetonem.

Na pařížském bulváru Sant Germain pocházejí bezdomovci a nabízejí časopis Sans Abri (Bez přístřeší). Jednoho z nich jsem chtěl obdarovat zakoupením časopisu, patrně půjde o slušné prodejce podobně jako u nás v případě časopisu Nový Prostor. Zcela neprozíravě tak chci učinit záhy poté, co jsem si na roku v bankomatu vybral nějaká eura. Je únor, a tak nejsem „polonahý český turista“, kterým jsem obvykle býval v létě. Beru si jeho noviny a dávám mu nějaké drobné. Ukazuje mi, že výtisk stojí 2 €. Tak papírové, tak papírové, vrátím vám mince, mele dokola s nadějí v hlase. Nakukuje mi přitom poněkud přidrzle do peněženky, kde se probírám v bankovkách. V okamžiku, když vidí, že tam mám dvacetieurovou bankovku, nadšeně souhlasí a říká něco o tom, jak už dlouho nejedl a že to chce na jídlo. Nakonec vytahuji bankovku 10 € . A ačkoliv jsem už dal v mincích 1,5 €, vrací mi tak jedno euro. Ohrazuji se, on se na mne znechuceně dívá jako na výjimečně lakotného boháče, a nakonec si tedy časopis kupuji za asi 7 euro.

Můj kabát, seriózní výraz obličeje či snad zánovní šála způsobují, že mne na štědrého samaritána, který často a rád obdarovává městskou chudinu, tipuje i další člověk, který se s naléhavě prosebným výrazem a nataženou rukou ke mně vrhá, když vcházím (ano, je to tak) do „McDo,“ abych si koupil něco menšího k jídlu. Můj důvod je stejný, jako asi u naprosté většiny zákazníků, kteří jsou uvnitř a kteří zde vytvářejí věkový průměr asi tak kolem dvaceti let: je se zde možno ve srovnání s jinými podniky celkem levně najíst. Unikám dovnitř a doufám, že budu od naléhání žebráků uchráněn alespoň uvnitř tohoto podniku. Nikdy se mi to ještě nestalo, ale když zrovna dojídám cheesburger, vchází dovnitř člověk s nataženou rukou a jeho oči rentgenují potenciální dárce. Tvářím se sice že neexistuju, ale nezachráním se tím od jeho přiblížení jeho žadonivého výrazu a natažené ruky. Připadám si sice už tak trochu jako Trautenberk z krakonoškého večerníčku, ale neoblomně jej odmítám a odvracím hlavu. Mé svědomí je čisté: jako procento svého reálného příjmu jsem již přispěl takovou částkou, jakou kdyby přispíval každý francouzský turista našim bezdomovcům a žebrákům, začali by si tito (bezdomovci, ne turisté) kupovat vily u moře.

Malá kavárnička v pasáži jistě zůstane ušetřena pozornosti těchto lidí, domnívám se naivně, když si v jedné takové večer hovím, popíjím kávu a čtu noviny. Pozvedám totiž zraky, a naskýtá se mi obraz, který znám jen z 80. let a slavného bufetu–automatu Koruna na Václavském náměstí či z brněnské cukrárny U třech mamlasů: přichází „dojížděč“. Přistupuje k regálu, do kterého hosté zasouvají své tácy před tím, než odcházejí. Pozorně každý z nich - pozorován všemi lidmi v kavárně - prohlédne a neodchází s prázdnou. Tu nepoužité mlíčko do kávy, tu zbytek pečiva či zákusku.

Celá Paříž žebrá, toto se mi ještě nestalo: jsem otřesen, mírně znechucen a znejistěn, odcházím se tedy další den najíst do běžné brasserie. Když vycházím, hrne se ke mně jakási středoškolačka s vyčítavým a kyselým úsměvem, jakýmsi podpisovým archem, pokladničkou a všetečnou otázkou „Najedl jste se dobře, pane?“ Prchám. Toto už je příliš i na mne. Jinak bych totiž musel děvčeti vysvětlit, že jsem si na ten oběd vydělal prací, zatímco ona (či její rodiče) čekali s rukama v klíně nebo trávili čas tímto požebráváním.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.