To, že americké volby vyhraje Donald Trump, jsem předpověděl už víc než před rokem a mám na to svědky. Nechci se ale holedbat, i když bych snad měl proč. Kam to povede, nevím a neví to nikdo z nás. V Trumpově volbě jsem ale viděl tak trochu závan čerstvého větru, kterého bylo vskutku už potřeba. Říkal jsem si také, že by se s tím mohla, aspoň na čas, ztratit jedna výrazná tendence amerického lidu k tomu volit si své nejvyšší představitele podle dynastických tradicí. Ty, jak si myslím, jsou v lidstvu silně zakořeněny.

Člověk by řekl, že když máte na výběr z nějakých 320 miliónů lidí, i když jen necelá polovina z těchto má o věc natolik dostačující zájem, aby se vůbec dostavila k urnám, bude zde, pokud jde o kandidáty, aspoň nějaká rozmanitost. Místo toho - od té doby, kdy jsem si počal amerických presidentských voleb trochu víc všímat, tedy zhruba od počátku šedesátých let - se tu jeví zcela jasná tendence vybírat si následovníky z rodinných příslušníků držitele úřadu. Vždycky to ovšem nejde, hlavně asi proto, že voličstvo má sklony k tomu přecházet od jedné ze dvou hlavních stran k té druhé, nejčastěji v osmiletých intervalech zahrnujících dvě volební údobí. Rodinní příslušníci přitom mívají obvykle stejné politické zabarvení, takže když je na řadě ta druhá strana, musejí si počkat.

Prvním presidentem, jehož jsem plně zaregistroval, byl John F. Kennedy. Když ten byl po necelých třech letech zavražděn, nahradil ho vicepresident Lyndon B. Johnson, jemuž se po dokončení načatého čtyřletého volebního termínu dostalo ještě jednoho. V 68. roce kandidoval mladší bratr Johna Kennedyho Robert, který byl za dodnes ne zcela vyjasněných okolností také zavražděn. Už ale byl na obzoru Edward (Ted) Kennedy, další bratr obou zavražděných, s nímž se počítalo, že vtančí do Bílého domu. V tom mu zabránila dodnes také ne zcela vysvětlená nehoda, při níž v Tedově autě zahynula jeho pasažérka, která snad byla i milenkou. To Edwardovi navždy zazdilo šance a jediný jeho pokus o nominaci za demokratickou stranu v roce 1980 skončil nezdarem.

Dynastie Kennedyových takto skončena, scéna byla uchystána k nástupu jiných. Ronald Reagan, podle mnohých nejúspěšnější president 20. století, kupodivu žádnou dynastii nezapočal, zato jeho vicepresident a nástupce v úřadě George H. W. Bush to vynahradil. Sám sice přežil jen jediný termín, když podlehl v klání Billu Clintonovi, po dvou termínech téhož ale přišel také na dva termíny jeho syn George W. Bush. Typicky, po osmi letech republikánského velení přišli na řadu demokraté a Barack Obama. A koho jako prvního z vážných uchazečů o kandidaturu na straně republikánů překvapivě vyloučil Donald Trump? Nikoho jiného než třetího z klanu Bushů Johna Ellise, přezdívaného Jeb, jemuž se přisuzovaly náramné šance! Trump se postupně zbavil několika jiných vážných kandidátů, aby si nakonec poradil i s dalším rádoby dynastickým nástupcem, v tomto případě nástupkyní, těžce zkoušenou Hillary, manželkou bývalého presidenta Billa Clintona.

Neřekli byste, že tímhle by se, aspoň načas, tyto dynastické hrátky mohly skončit? Ani nápad! Už jsou slyšet hlasy, že při příštích volbách by měla kandidovat manželka odcházejícího presidenta Baracka Obamy Michelle. Ta sice něco takového odmítá, přesvědčit by se ale třeba dala. Potom by mohly zapracovat hned dva aspekty politické korektnosti: Michelle je černá a je to žena. Než bych se ale v úvahách vydal tímto směrem, sečkal bych přece jen trochu. Není-liž tu rodina Trumpova, která rozhodně nepostrádá možných nástupců i nástupkyň? Pokud by Trump měl napodobit Ronalda Reagana, podobného outsidera, jímž také vládnoucí kruhy (a nejen ty demokratické) opovrhovaly, a zůstal by u vesla po celých osm let, bylo by všem třem jeho dětem z prvního manželství s Ivanou Zelničkovou - Donaldovi ml. (nar. 1977), Ivance (1981) a Ericovi (1984) - už minimálně 40 let. Ideální věk k nástupu do vrcholné politiky...

Vlastně tu není zase nic tak nového. Už od druhé poloviny 18. století, kdy byly Spojené státy založeny (1776), se udržuje legenda, podle níž byl Georgi Washingtonovi původně nabízen královský titul, který on ale odmítl. Co by se bylo stalo, kdyby k tomu před dvěma a půl stoletími došlo? Mít amerického krále by bylo bývalo i docela logické; v těch časech vládly světem skoro jen samé královské rodiny a o nějakém demokratickém systému se nikomu nesnilo. Kromě několika nadšenců, kteří po úspěšné revoltě britských kolonií v novém světě vyhlásili nezávislost a brzy nato vydali státní ústavu USA. Tu, jak bylo už potvrzeno, z větší části opsali od skotského svobodného zednáře Jamese Andersona a jeho konstituce britského zednářství (1721). Samotný Anderson, jak teprve poměrně nedávno vyšlo najevo, opsal celé pasáže z prací Jana Ámose Komenského, zejména potom z jeho díla Didacticorum Operum (1657). Zde raději už skončím.

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.vkoreis.com