Vraceli jsme se autobusem z návštěvy demilitarizované zóny, dělící od soboty už šedesát let Korejský poloostrov na dvě části. Soul je od zóny hodinku cesty. Na dálnici mají stavby, které nejdřív pokládáte za motorest, než si všimnete, že jsou něco jako brána z litého betonu. Tam, kde je horní břevno uchyceno, jsou výbušniny a rozbušky. Kdyby Sever opět zaútočil, někdo by někde zmáčkl puntík a výbušniny by odpálil a ta mnohatunová břevna by aspoň na čas dálnici zatarasila. Takže jedete z míst, která patří k hodně pochmurným na světě. Oddychnete si, když už podél dálnice nevidíte ploty z žiletkového drátu a spatříte řeku Han-gang. Načež průvodkyně ukáže prstem a zvolá: "Podívejte, tam plave mrtvola!" Leknete se, podíváte se, a nic. Průvodkyně se směje. "To byl vtip," řekne.

To byl vtip, ale jaksi korejský. Byl jsem v Koreji někdy před třemi lety. Od chvíle, co jsem se vrátil, jsem slyšel jistě mnoho vtipů, ale zapamatoval jsem si jen tenhle. Nicméně v souvislosti s korejskou válkou si vybavuji ještě jeden, hodně starý, židovský. Z reprodukuju ho v trestuhodně zkrácené formě: Šli Icik s Moricem kolem rybníka a Icik měl v kapse pět zlatých. Moric, že se vsadí o pět zlatých, že spolkne živou žábu. Vyhrál. Icika to mrzelo a vsadil se, že to udělá taky. Vyhrál a šli pak kolem rybníka a Icik měl v kapse pět zlatých. A povídá: "Poslyš, Moric, a proč jsme ty žáby polykali?"

V souvislosti s korejskou válkou je to vtip krajně nevhodný, ale trefný. Válka trvala tři roky a podle odhadů v ní zahynul milion dvě stě tisíc lidí. Začala průlomem severokorejských tankových jednotek přes 38. hraniční rovnoběžku a zabíjení skončilo příměřím podél 38. hraniční rovnoběžky, na níž je ono demilitarizované pásmo. Milion lidí zahynulo, aby se vlastně nic nestalo. To je příšerný vtip, který dokáže vyprávět jenom historie.

Když válka ještě probíhala, byl jsem prvňáček a druháček. V paměti mi utkvěla akce "bagr pro Koreu". I ve škole od nás vybírali po korunce, abychom pak ze sbírky koupili bagr a poslali ho do Koreje, aby tam tím bagrem napravovali následky barbarského amerického bombardování. Nám školáčkům to bylo divné, proč se musí vybírat po korunce na nákup bagru. Vždyť bagrů je všude kolem a všechny jsou státní, proč tedy stát jeden ten bagr nepošle do Koreje odklízet trosky po barbarském americkém bombardování? Ale to jsou hloupé otázky, jaké napadnou jenom dítě.

Je to už dávno, co vraždění chválabohu skončilo. Poloostrov se za tu dobu změnil na dvě země, které jen těžko mohou být rozdílnější. Severní je koncentrák spravovaný vrstvou nelítostných majitelů státu, jižní část je kvetoucí technologická supervelmoc. Když demilitarizovanou zónu navštívíte, uvidíte ještě jeden vtip, hodně smutný. Z jihu tam postavili železnicia v Dorasanu zřídili supermoderní nádraží, skvěle fungující, včetně informačních tabulí. Jenže jsou na nich samé nuly. Dál na sever nevedou koleje.

Vtipy nevtipy, k jednomu závěru to všechno vede: jaké zrůdnosti dokážou vyvolat politici a ideologové!

LN, 29.7.2013