Na nočním stolku mám Antropologický slovník od Jaroslava Maliny a kolektivu. Kniha je charakterizována tak, že obsahuje věci, jež by měl o člověku vědět každý člověk, a to s přihlédnutím k dějinám literatury a umění. To je jistě nadsázka, aspoň doufám. Jinak bych propadl trudnomyslnosti, jelikož jsem na světě už tolik let, aniž bych věděl, že...

Třeba že je na světě 33 tisíc přirozených jazyků, přičemž tři až sedm uznávají jazykovědci za samostatné jazyky. Budiž, to jsou čísla jistě zajímavá, nicméně neudivila mne. Zato mě zaskočilo sdělení, že je na světě 46 jazyků, které mají, jeden každý z nich, jen jednoho rodilého mluvčího.

No a vidíte, to je důvod, proč mám Antropologický slovník na nočním stolku a proč si v něm před usnutím říkám. To, co tu cituju, není jediná šokující informace knihou poskytovaná. Je to jen příklad. A co všechno mě nad tím napadá!

Tak především je to lidská situace posledního mluvčího. Moc si nepokecá, aspoň ne ve svém rodném jazyce. Vzpomíná, jak mu maminka říkala v onom jazyce paci paci pacičky, a on nemá komu ta slova předat. Zároveň může být pyšný na jedinečnost, pyšný do určité míry.

Svět si váží výstřelků a ojedinělostí. Je třeba být první, tedy jediný, jenže je tu 46 jediných. Jestlipak poslední rodilý mluvčí jednoho jazyka žárlí na posledního rodilého mluvčího jiného jazyka? Třeba ten rodilý mluvčí sní o tom, že časem všichni ostatní umřou a on zbude sám a dostane se do Guinnessovy knihy rekordů, což je něco, po čem spousta lidí kupodivu touží. Jaká to pochmurná radost, prožít pět minut slávy jako poslední žijící jediný mluvčí!

Nahlédněme to ale jinak. Narodí se nějaký Josef Jungmann, který se ujme jeho jazyka, prozkoumá ho, sepíše jeho gramatiku, sestaví slovník, vymyslí chybějící slova. Poslední rodilý mluvčí má radost a spolupracuje. Konkurenci v Jungmannovi nevidí, protože to není rodilý mluvčí, je to naučený mluvčí. Ale co když náš hypotetický Jungmann nakazí svým zájmem manželku, čímž nastane něco, čemu se v psychiatrii říká „folie en deux“, a ti dva budou říkat svému děťátku paci paci pacičky v onom jazyce a najednou budou dva rodilí mluvčí, jeden ze života odcházející, druhý sotva přišedší. Tím se rázem zkrátí seznam 46 jazyků na 45, aniž by někdo umřel, naopak, stane se to díky zrození! Nebude to snad kulturní škoda, jako když Napoleonovi dělostřelci ustřelili Sfinze nos?

Uvědomuji si, jak si zahrávám a jak zápalná je to látka. Lidové noviny čte spousta lidí a někoho by mohlo napadnout, že poslední rodilí mluvčí jsou skutečně něco, co je třeba chránit, jako chráníme bílé nosorožce tím, že je stěhujeme z bezpečné zoologické zahrady do míst, kde pytláci pořádají na nosorožce hony. Při UNESCO by mohla vzniknout speciální sekce zaměřená na studium a ochranu těchto jazyků a komise odborníků by zkoumaly míru zájmu a posuzovaly, zdali nehrozí nebezpečí osvojení a nežádoucího oživení vzácného jazyka.

Myšlenka je to stupidní, a proto životaschopná. Za pět let začněte sledovat výroční zprávy UNESCO.

LN, 29.3.2010