Nechte si ty svoje aktuality, velezrady a inaugurace - pro mne je tenhle týden týdnem festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádá společnost Člověk v tísni. Lituji jen, že nenajdu čas podívat se na všechny filmy, stejně jsem na roztrhání.

Aspoň úplně letmou ochutnávku: ve Hře o kámen v Novém Boru bojují "přesvědčení" proti nacismu -tedy to si myslí oni. Ve skutečnosti usilují o likvidaci památníku několika Němcům, kteří tam byli těsně po válce zvěrsky povražděni. Obzvlášť půvabné je, jak se do tohoto trochu směšného a trochu tragického boje zapojuje Miloš Zeman a Jana Bobošíková, kteří v rámci předvolebního boje Nový Bor navštívili.

V Polibku pro Putina novinářka Máša procitne a odejde z příšerného ruského nacionalistického hnutí Naši; proces její vnitřní proměny je zajímavý, ale neméně zajímavá je poznámka, kterou na její adresu někdo utrousí: "Nevěřím na bývalé ,našisty‘." Ano, "pravověrní" bývají přesvědčeni, že se nikdo nemůže změnit, že člověk nemá právo se mýlit a že jedinou pravdu mají oni sami, to přece známe. Nebo Úžasný Ázerbájdžán: na pozadí sladkých zpěvů Eurovize, jejíž hlavní cenu dostalo loni ázerbájdžánské pěvecké duo, a obrazů úžasných nových staveb v Baku se odvíjí skutečný příběh země: bída, bezpráví a kruté pronásledování občanské opozice.

Cenu Homo homini, která se každý rok při festivalu uděluje, dostal letos ázerbájdžánský právník Intigam Alijev, "obránce obránců lidských práv", jak jsme kdysi říkávali. Shodou okolností má stejné příjmení jako současný ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev, ale to není nic zvláštního, protože Alijev je v Ázerbájdžánu příjmení asi tak běžné, jako u nás Černý.

V projevu při předání ceny Intigam Alijev vyjmenoval, co všechno může představitele opozice či obránce lidských práv potkat (i smrt), za co všechno mohou jít do vězení. Mohou vám strčit do kapsy drogy a pak vás zavřít, mohou vás přepadnout při posezení s přáteli v restauraci a obvinit vás z výtržností, nebo vás mohou natáčet skrytou kamerou a pak vaše soukromí vysílat v televizi. Jak dobře to všechno pamatujeme - nebo bychom pamatovat měli!

Alijev pojmenoval přesně i nejdůležitější příčinu tohoto stavu: za posledních dvacet let neproběhly v Ázerbájdžánu ani jedny skutečně spravedlivé a nezmanipulované volby. Copak tomu říká mezinárodní společenství? Mlčí. Ázerbájdžán je daleká země, málokdo se v tamních poměrech vyzná, a my přece máme svých starostí dost. Teď v zimě hlasovali v Parlamentním shromáždění Rady Evropy i čeští představitelé proti seznamu politických vězňů v Ázerbájdžánu. Samozřejmě mě to neobyčejně mrzí a stydím se za to: zastat se politických vězňů, byť v dalekém Ázerbájdžánu, pokládám za nezpochybnitelnou povinnost každého demokratického politika. Nebo se snad člověk nemá solidarizovat s protestem proti věznění lidí za nenásilné politické postoje, pokud zrovna tyto postoje nesdílí? Opravdu se máme zastávat jen svých stranických kolegů? To je tedy skutečně hnus!

LN, 8.3.2013