Zítra tomu bude rok, co zemřela básnířka, překladatelka, novinářka a někdejší sovětská disidentka Natalja Gorbaněvská, a já se chystám do Vratislavi, kde k té příležitosti proběhne seminář.

Vzpomínám, jak jsem se v srpnu 1968 dozvěděla – snad z novin? –, že proti okupaci Československa protestovalo na Rudém náměstí několik lidí. V Praze, kde se po okupaci valily ulicemi proudy nenásilně protestujících lidí, to mohlo vypadat jako maličkost. Když jsem si ale představila, že v té zemi, z níž šel mráz a tanky, někdo sebral odvahu vyjít s transparentem na ulici, běhal mi po zádech mráz. Našla bych tu odvahu? Dodnes si nejsem jista.

S Natašou mě seznámila naše společná přítelkyně Irena hned na začátku roku 1990, kdy už se dalo cestovat, v Paříži. Šly jsme společně kamsi na večeři a drobná Nataša se hned ujala velení. Poradila nám, co si dát (byl to její oblíbený podnik), objednala a přes naše námitky také rezolutně zaplatila. Já jsem se skoro na nic nezmohla. Zírala jsem na tu hrdinku v posvátné úctě a málem jsem ze sebe nevypravila slovo. Nataša mi pak dlouho nechávala posílat ruské exilové noviny, do nichž v Paříži psala.

Pak jsme se vídaly různě, ve Varšavě i ve Vratislavi, v Paříži i v Praze na všelijakých seminářích, konferencích a oslavách. Jazyk se mi postupně rozvázal, posvátná úcta mě ale nikdy nepřešla.

A záviděla jsem městu Vratislav, jehož představitelé udělali z Nataši předsedkyni poroty, která rozhoduje o udělení ceny Angela Silesia za nejlepší dílo středoevropské literatury v daném roce. Vždycky jsem se těšila, jak vystoupí v divadle spolu s primátorem Vratislavi, aby vyhlásila vítěze. Byl to trochu komický pohled – primátor byl vysoký, Nataša mu nesahala ani po ramena, ale bylo jasné, kdo je na jevišti pánem.

A zažila jsem s ní chvíli, jakých člověk v životě zažije jen pár. Seděli jsme s ní a s Vladimírem Bukovským u vody na krásném vratislavském Tumském ostrově, byl už konec léta, slunce vlídně zářilo a my jsme si povídali o autorech, které máme rádi. O politice jsme nemluvili, to nebylo zapotřebí – mysleli jsme si totéž, a tak jsme se radši bavili o jiných věcech, o kterých jsme si taky mysleli totéž. Byla to chvíle, kdy se najednou všechno kolem vytratí, člověk se ocitne ve zvláštním bezčasí a má pocit, že svět je v pořádku, všechno je na svém místě a on je tam, kde má být, přesně v pravou chvíli. Kolem poletovali ptáci, listí nad námi bylo prozářené sluncem a já jsem si strašně přála, aby všechno už navždy zůstalo, jak je; nechtělo se mi z té chvíle zpátky do obyčejného světa. Je to už pár let, ale když na ten den myslím, ještě pořád cítím vůni trávy kolem a před očima vidím kachny na vodě. Děkuji ti, Natašo. Za všechno.

LN, 28.11.2014