Obrana, to je zřejmě základní instinkt každého živočicha, přinejmenším každého vybaveného aspoň náznakem soudnosti. Někdy se ovšem oběť nebrání – a to pak nastává ta opravdová hrůza. Rodiče mi vyprávěli, jak vnímali zprávy o politických procesech v Rusku ve třicátých létech. Vnímali je už jako velmi dospělí lidé, narodili se oba v první dekádě dvacátého století, maminka na začátku, tatínek na konci. Tatínek v té souvislosti hovořil o Francouzské revoluci, o Dantonově procesu. Jeden ze strůjců revoluce se před hrdelním soudem vášnivě hájil. Ze zpráv o moskevských procesech však bylo zřejmé, že se obžalovaní nehájí, naopak že přiznávají vinu a žádají o přísné tresty. To divadlo pak komunisté uspořádali i v jiných zemích včetně té naší.

Myslím na to, když čtu zprávy pocházející tentokrát ne z Východu, ale ze Západu. Nejde o hrdelní procesy. Zprávy nesou rysy frašky. Čtu o rezignaci britského ministra obrany Michaela Fallona kvůli sexuálnímu skandálu. V roce 1963 také rezignoval britský ministr obrany kvůli sexuálnímu skandálu. Jmenoval se John Profumo a šlo o jeho poměr se striptérkou Christinou Keeler, simultánní milenkou sovětského vojenského atašé Jevgenije Ivanova. Fallonův skandál byl jiné povahy. Před patnácti lety sáhl při večeři u stolu své sousedce novinářce na koleno. Omluva tehdy stačila, psaly o tom noviny. Dnes to nestačí. Fallon se nebrání. Nemělo by to smysl v atmosféře honu na čarodějnice. Hlava nepadá fyzicky, padá profesně.

Po létech sexuální revoluce se vrací temno prudérie. Udavačská kampaň – jistě jedna z mnohých – nese název Me Too, Já také. Stačí ukázat prstem a zvolat, i na mně bylo vykonáno sexuální násilí. Před čtyřiceti lety mi sahal sem nebo onam. Zval mě do hotelového pokoje. Řekl to či ono. Oběti se nebrání. V současné atmosféře štvanice není obrana zřejmě možná.

Ekonom Pavel Kohout měl velký úspěch se svou úvahou nazvanou Vraťte mi můj Západ. Publikoval ho na své webové stránce před rokem a od té doby ho převzaly další četné weby. Základní myšlenka je obsažena už v titulku. Západ, jak se dnes projevuje, nese stále jasnější rysy toho, z čeho jsme vyvázli díky morálnímu zhroucení ruské komunistické říše v roce 1989. Zakončím svůj postesk ještě jednou vzpomínkou na tatínka. Vyprávěl, jak se brzy po válce setkal s Židem osvobozeným z lágru. Odjížděl do Ameriky. Vždyť je fašismus mrtvý, divil se mu otec. Zase ožije, zněla odpověď, a bude se jmenovat antifašismus. To, co se na Západě děje dnes, název nemá. Teprve ho dostane, až ta zběsilost přebolí a lidé ji budou s úžasem a ošklivostí hodnotit, jak se hodnotí všechna hnutí, kdy fanatismus zničí to nejcennější, totiž lidskou důstojnost a svobodu.

LN, 13.11.2017