Minulou sobotu jsem se polekala: tak ona je cena Eurovize, jedna z mála příležitostí, kdy můžu směle napsat něco o Ázerbájdžánu, kde se letos konalo finále soutěže, a já na to zapomněla! Dá se to pochopit, písničky, které se tam hrají, nepatří k typu hudby, jakou vyhledávám, ale stejně. Ázerbájdžán na rozdíl od populární hudby zaujímá v mém srdci a mysli důležité místo, a když teď mám příležitost ho připomenout, prošvihnu ji. Taková hanba!

Naštěstí nejsem jediná novinářka na světě ani v Česku, a musím smeknout před svými méně zapomnětlivými kolegy: moc dobře se ve dnech Eurovize u nás i jinde o Ázerbájdžánu psalo, móóóc dobře. Dokonce jsem na jedné webové stránce, na kterou mi poslal odkaz můj polský kamarád, viděla film o Baku a násilném vystěhovávání lidí, kteří museli volky nevolky uvolnit místo okázale načančané hale, postavené, aby oslnila každého, kdo ji v televizi při sledování finále Eurovize uvidí.

Film se mi taky líbil, ale co se mi ukrutně nelíbilo, je nová podoba Baku. Hrozné věci, o kterých se ve filmu (i v článcích a jiných filmech) mluvilo, bohužel znám: nezákonnosti a potlačování opozice, bití, vyvlékání lidí z domů, které měly padnout za oběť monstrózní hale a jiným stavbám, vševládnost a všemocnost prezidenta Ilhama Alijeva a zbohatlické manýry jeho rodiny, všeprožírající korupci... Co jsem ale neznala, byla nová podoba Baku, města, které jsem měla moc ráda a o kterém jsem si myslela, že je trochu znám. Ale to, co z něj Alijev teď dělá, neznám, nechci znát a nelíbí se mi. Takhle nějak by si byli sovětští autoři sci-fi představovali město budoucnosti, kdyby se jim tehdy v Sovětském svazu snilo o moderní architektuře. Mně se líbívalo Baku měšťanské, nepatrně secesní, s těžkými velkými činžáky - tahle napodobenina Dubaje mi až příliš připomíná zbohatlíky, nepovedené ropné šejky, kteří si přivlastnili zdroje bohatství země a na všechny ostatní kašlou (no, možná ne na pár svých věrných, kteří jim pomáhají držet obyvatelstvo v poslušnosti).

Ono se to nevyplácí, moc na sebe upozorňovat, když se člověk chová jako grázl: ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev (vlastně by se mělo psát Alijev II., protože prezidentskou funkci podědil ve zfalšovaných volbách po svém otci Hejdarovi) se radoval, že celý svět užasne, jak z ropného bohatství město zvelebil. Nu, svět to viděl -a zároveň slyšel, jak se chová k těm, kdo k ropnému bohatství přístup nemají.

Ale je to i vina mezinárodního společenství, jehož jsme součástí. Všem ázerbájdžánským volbám přihlíželi mezinárodní pozorovatelé -a vždycky to bylo stejné: ano, našly se chyby, ale volby jako takové byly krokem k demokracii. A přitom to nebyla pravda: byla jsem v Baku u trojích voleb, jedněch komunálních, jedněch prezidentských, jedněch parlamentních, a všechny byly docela viditelně zfalšované. A jak ostudně! Inu, zřejmě i pro mezinárodní instituce platí bohatý a mocný prezident a "jeho" ropa víc než hlasy nějakých bezvýznamných lidí, kteří chtějí demokracii stejně jako my.

LN, 1.6.2012