Abych dlouho nečaroval se slovíčky, nikdy jsem nebyl příznivec Juliena Assange a jeho WikiLeaks a jsem rád, že mu Ekvador přestal poskytovat útočiště na své ambasádě v Londýně. Assange je teď v klepetech a dá se čekat halasná bitva, ve které bude pojem „svoboda slova“ natahován a ohýbán a kroucen do vrtule a trhán na kousíčky znovu a znovu. Jen pro pořádek připomenu, že WikiLeaks zveřejňují citlivé i tajné informace podle zásady padni komu padni, ale kupodivu tajné a citlivé informace se týkají Ameriky a zemí svobodného světa. Pod tlakem kritiky zveřejnily v roce 2017 informace o ruské firmě Peter-Service, ovšem to nebyly žádné tajné dokumenty, ale info z veřejných zdrojů a měly posloužit jako zástěrka pro holou skutečnost, že Assangeův podnik nahrává ruským zájmům.

Assangeův pobyt na ambasádě v Londýně má – jako ostatně všechno – i své komické rysy. Původně Assange prchal před švédskou spravedlností, která ho stíhala pro sex bez kondomu, který byl původně konsensuální a ex post proměněn na nekonsensuální. Není tak dávno doba, kdy by tato kvalifikace byla prohlášena za blbost, dnes je to předmět vážného zájmu. Assange se ocitl na ambasádě a pobyl tam sedm let se svou kočkou a kvůli ní dokonce Ekvador žaloval. Možná měl ve Švédsku čelit soudu za nekonsensuální retrokonsensuální sex bez kondomu, mohl by vzhledem ke své popularitě dostat tak luxusní celu (vícepokojovou), jako má masový vrah Breivik.

O míře luxusu aktuální Assangeovy cely nejsou veřejně známé podrobnosti, možná něco WikiLeaks přinesou. Mediální bouře se ale dá čekat stoprocentně.

Masová podpora souzeným nepřátelům Západu má bohatou tradici. Asi nejmohutnější mezinárodní akci se podařilo rozpoutat kvůli případu Ethel a Julia Rosenbergových, kteří se na přelomu čtyřicátých a padesátých let podíleli na špionáži ve prospěch Sovětského svazu včetně prozrazení technologie atomové bomby. Byli dopadeni, odsouzeni k smrti a následně popraveni. V jejch prospěch vystupovali Albert Einstein i Harold Urey a světoví umělci, Jean Cocteau, Diego Rivera, Frida Kahlo a nemohl samozřejmě chybět ani Pablo Picasso.

Zápas o Assangea už začal, britská Labour vedená ultralevicovým antisemitou Corbynem už zahájila první kroky proti jeho vydání do Spojených států. Assange má dobré důvody, proč se takové extradice bát. WikiLeaks neváhaly zveřejnit ani informace týkající se amerických tajných agentů, takže tehdejší prezident Clinton mohl jen smutně konstatovat, že několik lidí pravděpodobně přijde o život. Dobový ohlas našeho tisku: měli si to rozmyslet, než se stali agenty.

Máme se tedy na co těšit. Bude velký pokřik. Assange ale není Julius Rosenberg. A tisk už dnes není tak svobodný, jako – v Americe – býval v padesátých letech. Historie se neopakuje a když, tak podruhé je to fraška.

LN, 15.4.2019