(První část zde)

Tak jako je rodina ekonomická jednotka, jak praví JUDr. Samková v knize "Zbavte mne toho pitomce / Sundejte ze mne tu mrchu", a podléhá ekonomickým zákonitostem stejně jako každá jiná ekonomická jednotka, tak je stejnou "ekonomickou jednotkou" Evropská unie. Ať se to komu líbí nebo ne. Není to žádný spolek "Milosrdných bratří" ani "věčná láska". Takže může přijít rozvod.

Jednou z příčin rozvodů je to, když se jeden z partnerů "zblázní" – na což vypadá již několik let značná část vedení Evropské unie, či případně je prodejná s "nelegálními partnery (velké multinacionály, ideologická hnutí atd.), případně nutí partnera činit něco pro něj krajně nevýhodného - zelená energetika, předpisy o průmyslu, obludné "úsporné žárovky" - a další šílené nápady duševně a ideologicky kopírující sovětské komunistické nápady (například obsazování výkonných míst nikoliv podle kvality, ale kvalifikace podle "politických hledisek" atd.).

Z těchto důvodů stoupá jak v celých státních či společenských entitách, tak u jednotlivců v EU pocit, že byli podvedeni. Vstupovali do jiného svazku, než v kterém jsou.

Došlo k porušení Smlouvy mezi nimi a vládnoucím orgánem - EU.

Základem takové Smlouvy mezi státy, ale i mezi "vládou" a občany je dohoda, která je pro obě strany výhodná. Občan se vzdá části své svobody a, jak říká Václav Cílek, požaduje za to: Zajištění bezpečnosti. Původně ochrany před okolními státy a vlastními zločinci, ale dnes díky zvětšování civilizačního okruhu také vláda a její orgány (i nadnárodní vláda jako EU) musí zajistit pro občany

1) bezpečnost, energii, potraviny a vodu (nikoliv zdarma a nikoliv bez zapojení peněz)

2) musí dávat pozor, aby občany neodírali různí lichváři, a to včetně vlastních úřadů, bank a jiných poskytovatelů služeb.

V části dvě naopak Unie nejenže nechává, aby se jednotlivé státy Unie chovaly k občanům jako loupežníci, ona je k tomu naopak nutí. Viz již zmiňované žárovky, "energetické štítky", bez povšimnutí nechává doslova zločinecké praktiky bank a různých firem atd.

To vše jsou důvody, proč se rozpadají nejen manželství, ale i státy a celá soustátí. Pro partnera musí být – mimo jiné - také ekonomicky výhodné v partnerství zůstat. Jinak odejde. Týká se to také, jak říká paní Samková, "dělby práce" a fenoménu tzv. "úspory z rozsahu" (výklad naleznete na Wikipedii) a nikoliv z toho, že lepá děva obere šaramantního šedesátníka, v němž se probudila druhá míza. Ve vztahu západní části EU k východní pak nesmí jít o podobný pohyb v obráceném gardu, kdy jsou nové a naivní země masivně využívány a zneužívány tím, že se jim seberou konkurenční výhody (cukrovarnictví, chemická výroba atd.) a nedovolí se jim různými byrokratickými triky dohnat partnery. Mimo nesmyslné předpisy třeba vytvářením "občanských a ekologických iniciativ", které zabrání stavbě silnic a dálnic, výstavbě pro "donátora" "nevhodných továren" atd. atd. Až na výjimky se slabším dodává technika (až na výjimky, jako jsou některé německé a asijské firmy) ve stylu "od panstva odloženo".

Což je doplněno trvalou mediální masáží ve stylu "stokrát opakovaná lež se stává pravdou" vytvářející v partnerovi/ech dojem, že je hloupý a nevzdělaný, takže po dvaceti letech neustálého vykřikování, že dotyčný národ či stát je neschopný blbec a může být rád, že dotyčný s ním vůbec ztrácí čas, stane se to "pravdou".

V Evropě narůstá pocit, že v "rodině" EU nic pořádně nefunguje. EU začíná reálně zaostávat v ekonomice i technice, hlava "rodiny" evidentně neví, co dál, a oddává se snění a blouznění, zatímco ostatní rodiny kolem (Asie, USA atd.) pracují a postupují na společenském a sociálním žebříčku výše. Za několik málo let se noví mladí vzdělaní lidé z Číny, Brasilie, Turecka a odjinud stanou vedoucí silou ve vědě a pokroku. Evropa dělá vše pro to, aby její mládež uměla dobře žvanit, ale neuměla pracovat a myslet.

Největším problémem je však ideologie takzvaného "sociálního státu". Dovolím si citovat z právě vycházející knihy ekonoma Pavla Kohouta (LN, 30. 10. 2012,"Začátek a konec sociálně tržního modelu"):

"Západní Evropa byla po válce dějištěm obrovského ekonomického úspěchu. Takového, že například v Německu se hovořilo o hospodářském zázraku (Wirtschaftswunder) a ve Francii o slavném třicetiletí během let 1945–73 (les trente glorieuses). Zázrak a sláva byly spojeny s pojmem sociálně tržní hospodářství.

Principem sociálně tržního hospodářství byl původně svobodný obchod, soukromé podnikání a konkurence, u nichž se očekávalo, že společně přispějí k sociálnímu pokroku. Nosnou myšlenkou byl předpoklad, že trh je sociální sám o sobě, pokud funguje dobře a zabezpečuje fungování konkurence. Slovo "sociální" znamenalo svobodnou konkurenci, odstranění ochranářských opatření v mezinárodním obchodu, nízké daně (zejména ve srovnání s tehdejšími USA a Velkou Británií) a tvrdou, stabilní měnu.
"Čím je společnost svobodnější, tím je sociálnější, " tvrdil Ludwig Eduard. Dnešní chápání sociálně tržního hospodářství (v EU) klade důraz jen na sociální výdaje, zatímco slovo "tržní" je vnímáno nynější levicí jako nutné zlo. Systém, který je dnes povrchními médii a neméně povrchní veřejností pokládán za kapitalismus, je ve skutečnosti něco úplně jiného. Kapitalismus v Evropě prakticky zanikl. Nynější hospodářský a politický model převládající v zemích Evropské unie není ani sociálně tržní hospodářství v původním významu. Evropa 21. století provozuje zhoubně přebujelý sociální stát s některými zbytkovými prvky kapitalismu, které ji stále ještě udržují při životě."

Východní státy a jejich elity i běžní občané se domnívali, že vstupují do svobodného světa, a ocitli se v jen jiné, bohatší, ale nikoli obecně svobodnější společnosti. Stále více východních politiků a intelektuálů, ale i obyčejných lidí je nespokojeno s tím, co se v mediích běžně (a omylem) nazývá "kapitalismem". V Bruselu bují další odnož komunismu, jen v jiném balení, a ta vede Unii ke krachu. Prorocky to říkal Ludwig Erhard: "Za každý údajný dobrý skutek od státu lidé zaplatí ještě více, protože žádný stát nemůže dát občanům více, než kolik od nich vybere – a od toho je třeba ještě odečíst náklady na přerozdělování, které spotřebuje samoúčelně rozbujelá sociální byrokracie (zum Selbstzweck ausartenden Sozialbürokratie)." Zjišťujeme, že měl Eduard pravdu, když říkal: "Závislostí na státu a kolektivu jedinec nezískává bezpečnost, ale naopak – ztrácí ji. Masový průnik sociálního státu nepřináší člověku sociální jistoty, nýbrž v konečném důsledku jen chudobu, nepořádek a otrockou závislost."

Dalším odstavcem jistě vzbudím jistou nevoli mezi některými čtenáři, ale abychom si představili, co nás čeká, je nutné zjistit objektivní pravdu. Prozatím neřešitelným problémem je to, že Německo je hlavním garantem Unie, jejím financiérem, ale zároveň i jejím kamenem na krku. Může se německá vláda stokrát zaklínat svými dobrými úmysly, ale po dvou světových válkách, které Německo rozpoutalo, a po genocidě ve jménu německého, jen a výhradně ve prospěch Němců realizovaného bestiálního německého nacionálního socialismu, nejsou ostatní státy a národy Evropy ve skutečnosti s to přijmout německou dominanci. Toho si je berlínská vláda a kancléřka Angela Merkelová a politické vedení Německa vědomo.

Pokud k "rozvodu" Unie dojde, bude to spíše krach. Vyvřou na světlo boží všechny nechutnosti a záště, všechny křivdy - domnělé i skutečné - tak jako to od rozvodových soudů známe u lidí.

V hádkách se rychle vyjasní, že se Evropa nedělí jen na protestantský, pracovitý a bohatý Sever a katolický a pomalejší a chudší Jih. Došlo by také na dělení podle historických zkušeností. Východní postkomunistické státy mají nejen jinou zkušenost s komunismem než Západ. Na druhé straně jsou spíš náchylné k "ostalgii", jak tomu říkají Němci. Dobře to objasňuje starý vtip z NDR. Když vystoupil Helmut Kohl, kancléř sjednotitel ve spojeném Berlíně, pronesl k shromážděným východním Němcům větu: "Wir sind ein Volk!" (Jsme jeden národ). A z davu se ozvalo: "Wir auch!" (My také).

Objeví se tedy a bude se operovat strašidlem z Východu, v tomto případě Ruskem. Pokud se Německo nespojí s Ruskem, je to zbytečná starost pro dalších 30 let. Rusko je prozatím mimo hru. Je technicky zaostalé a vzhledem k jeho rozloze a sociálnímu statutu obyvatelstva nelze očekávat jeho rychlý rozvoj. Je však jisté, že značná část ruské inteligence a střední třídy se bude etablovat v ČR, ale třeba také ve "východním" Berlíně, kde jich již žije více než dvě stě tisíc. Vzdělaní a aktivní Rusové "hlasují nohama", a tak jsou řeči o ruském nebezpečí poněkud mimo mísu.

Již první problémy v EU odhalily, že většina evropských politiků, ale i obyvatel Německu nevěří, mnozí jej dokonce nepřekonatelně nenávidí. Z pohledu 2. světové války hledí Evropa a její obyvatelstvo na Němce. Šedesát let se to intelektuálové a politici pokoušeli změnit, zakrývat to, bagatelizovat a usměrňovat, ale v krizi vyjde najevo to, co je jinak ukryto. S výjimkou Finska a Portugalska, Chorvatska a části pobaltských států není v Evropě nikdo, kdo by ve skrytu duše Německu (a Rakousku) věřil.

Jak říkala bývalá ministerská předsedkyně Velké Británie v době spojování Německa: " Já mám Německo tak ráda, že bych byla nejraději, kdyby byla dvě." Už dnes je Polsko velice citlivé na vše německé a je ochotno s Němci jednat, jak řekli, s puškou v ruce. Brusel se sice pokouší vyjednat, že by po Barrosovi byl dalším šéfem Unie Polák Tusk, ale to nebude stačit. Lisabonská smlouva se dnes Evropě a Německu vymstí, je příliš neprůhledná a příliš nakloněná starým velkým státům Unie. Řecko požaduje další reparace, Francie mlčí, ale svléká masku "nerozborného přátelství" s Německem, Itálie je protiněmecká a ostatní jsou přinejmenším ostražití. A přitom kdo by Unii vedl, pokud by zkrachoval ten marxisticko-environmentalisticko-genderovský experiment, do kterého se Unie pustila před dvaceti lety? Kdo je tady jiný, aby zachránil Unii a vedl Evropu? Je nejsilnější, největší a nejvíce proevropský. Víte o někom?

Já ne. Problém je v tom, že Německo je nejspíše tím, co je popsáno v článku Německo, stát který zkrachoval.

Čtenáři se ptají, jak k rozpadu dojde. To je špatně položená otázka. Vzpomeňte si, jak padla Berlínská zeď, když jeden z komunistických politiků v NDR omylem řekl, že se hranice otevřou hned. A komunisti u nás padli, když se rozšířila falešná zpráva o mrtvém studentovi, a v Tunisku se upálil bezvýznamný a neznámý mladík... Co bude jiskra, nevím. Příště se pokusím uvažovat o tom, v jaké situaci budeme my a co bychom asi měli udělat.