21.10.2019 | Svátek má Brigita


EVROPA: Vojenská bezmocnost

15.8.2008

Vypuknutím války v Jižní Osetii se opět potvrdila vojenská bezmocnost Evropy, kontinentu, ve kterém se po skončení II. světové války politici dohodli na tom, že válka se již nesmí opakovat. Ale ozbrojené násilí se opakovalo a asi se bude opakovat, protože Evropa a její instituce jsou v podstatě bezmocné, což má co dělat s vývojem evropských institucí a tím, jak jsou akceptovány.

Zopakujme si. Následkem II. světové války si politici v západní Evropě uvědomili nutnost postupného politického a ekonomického sjednocení Evropy. Již v roce 1948 byla uzavřena takzvaná Bruselská smlouva podepsaná Francií a státy Beneluxu (B, NL, L) o spolupráci při obraně proti sovětské nebo německé expanzi.

V roce 1949 byla založena Rada Evropy, o rok později Evropská obranná společnost a Společnost uhlí a oceli. Teprve po zamítnutí společné obranné společnosti francouzským parlamentem v roce 1954 se politici prozatímně rozloučili s myšlenkou evropské branné moci a vytvořili vojenskou Západoevropskou unii (ZEU), která neměla suplovat společnou evropskou armádu. V roce 1954 přistoupila k Západoevropské unii Spolková republika Německo. Tímto krokem se stalo Německo salonfähig a umožnilo mu to vstup do NATO, což vedlo k ukončení okupačního statutu v BRD.

Dá se říci, že umožněním Německu vstoupit do NATO se účel Západoevropské unie krátce po jejím založení vyčerpal, stala se bezvýznamnou, protože obranné úkoly převzala NATO včetně vlivu na strategické plánování a armády členských států. NATO získala během studené války také značný politický vliv, který mu Západoevropská unie musela chtě nechtě přenechat. To mělo také co dělat s tím, že od roku 1973 byla Velká Británie členem Evropského ekonomického společenství (EWG), kde státy měly politickou diskusní platformu. A ta byla proti ZEU.

Krátce před rozpadnutím sovětského bloku, po vstupu Portugalska a Španělska do Evropského společenství, se Západoevropská unie nakrátko probudila z Růženčina spánku. Založením společné zahraniční a obranné politiky se evropští politici snažili do ní včlenit i Západoevropskou unii. Od tohoto okamžiku ZEU sice fungovala jako hlas společných obranných zájmů Evropského společenství, později Evropské unie, ale nebyla aktivní. Její rezoluce k druhé válce v Zálivu anebo k válce s Jugoslávií byly většinou všeobecné a pro jednotlivé členské státy nezávazné.

V roce 1992 byl v takzvaných Petersburských úkolech učiněn další pokus o obrození Západoevropské unie jejím předefinováním jako instrumentu k posílení evropských zájmů v NATO. K vybudování vlastního velení ZEU nebo k vojenským akcím ZEU však nedošlo. Na této situaci nezměnila také nic Amsterodamská smlouva z roku 1997. Západoevropské unie zde byla sice pevněji připoutána k Evropské unii, ale její úkoly, ani cíle nebyly jasně definovány. Její větší integraci do Evropské unie zabránila Velká Británie. O rok později se sice Velká Británie s Francií na nutnosti evropské obranné moci dohodla, ale dodnes se toho mnoho nestalo - Západoevropská unie, její generální sekretariát a parlamentní sněm existují, aniž jsou jejich kompetence vyjasněny.

Již delší dobu se všude po světě i ve vědě propaguje interdisciplinární spolupráce. Mezi jednotlivými evropskými institucemi je toho z tohoto hlediska dost k vylepšení - nezbytné je nejen jednoznačné mínění, ale aby jednotně vystupovaly i navenek. Jako příklad můžeme uvést Kosovo a Jižní Osetii. Evropská unie byla pro uznání samostatnosti Kosova, pan Solana už proto, že v západní Evropě a konkrétně v Německu je velký počet Kosovanů, kteří se nyní musejí vrátit do vlasti - do země nezaměstnanosti, s dětmi narozenými v Německu, kteří neznají místní jazyk. Byl to handl: uznáme váš stát a vezmete si své lidi zpět. O osetských uprchlících se prozatím nemluví, a i kdyby, nikdy jich nebude tolik jako Kosovanů, kteří v Německu pracovali již před vypuknutím konfliktů v Jugoslávii.

Kdyby Charta regionální samosprávy vypracovaná Radou Evropy byla členskými státy EU a pozorovateli, tj. i Gruzií, přijata, tak by možná tento dnešní vojenský konflikt ani nevznikl. Oba státy - Rusko a Gruzie - by musely připustit vytvoření autonomního regionu Osetie bez ohledu na státní hranice. Předcházet by tomu muselo teritoriální uspořádání regionální politiky Gruzie a změna ústavy. Podle § 2, článku 3 gruzínské ústavy má být určena státní struktura Gruzie ústavním zákonem na základě vymezení pravomoci po obnovení jurisdikce Gruzie na celém území. Dodnes pod jurisdikci gruzínské ústřední moci nespadají Abcházie a Jižní Osetie. Prof. Khubua ze Státoprávního institutu Gruzínské akademie věd to označuje za právní vakuum. To bylo možná také důvodem pokusu o nastolení státní moci nad oněmi územími.

A opět jsme u otázky, co bylo historicky dřív: stát nebo etnikum? Ve státním právu mají doposud přívrženci primátu státní suverenity zřetelnou převahu. Proto bylo již Kosovo od většiny členských států Evropské unie státoprávně uznáno. Musíme si ale uvědomit, že státní hranice se v historii často přesouvaly, kdežto lidé většinou nikoliv, žili stále na stejném místě (výjimky nejsou předmětem tohoto článku). Dokud budeme setrvávat striktně na integritě státních hranic a nikoliv na uznání práv národních, etnických, regionů, tak budou v Evropě, a nejen zde, trvat a vznikat konflikty. Kdy a kde vypukne další, je otázka touhy a příležitosti po uplatnění moci. Nezapomínejme, že za minulými i dnešními srbskými požadavky stálo a stojí Rusko.



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.