Maďarský premiér je celoevropským symbolem hráze proti ideologickým šílenostem

Viktor Orbán vyhrál v Maďarsku parlamentní volby a někteří to považují za katastrofu. Já nikoli.

Orbánova politika je na můj vkus příliš etatistická. Mimo správného a žádoucího důrazu na patriotismus sklouzává až nebezpečně blízko k nacionalismu. Zprávy o korupci ve prospěch rodinných příslušníků a členů strany Fidesz jsou nejspíš pravdivé. A kampaň proti Georgi Sorosovi byla kýčovitá, byť chápu její pohnutky: taky nesouhlasím se Sorosovými politickými aktivitami ve prospěch transnacionálního globálního socialismu a podrývaní kulturně-morálního židovsko-křesťanského dědictví.

Proč však Orbán vyhrál a není to nutně špatně?

Ochránce křesťanské Evropy

„Jde o ekonomiku, vole!“ zněla heslo úspěšné prezidentské kampaně Billa Clintona v roce 1992. To je to, co voliče zajímá nejvíce. Maďarsko je nejchudší zemí z visegrádské čtyřky a před osmi lety na tom bylo velice bídně. Za osm let vlády Viktora Orbána se ekonomická situace maďarských občanů zlepšila. Jeho osm let vlády bylo pro obyvatele úspěšných.

Za druhé, imigrační vlna v roce 2015. Ta – a jeho postoj vůči ní – mu vdechly nový politický život.

Politická společnost přestává být politickou společností, pokud nekontroluje své vnější hranice. Římská říše trvala, dokud legie střežily Limes Romanus. Když si Vizigóti a Ostrogóti a Vandalové volně trajdali po provinciích, byl konec.

Unii, která nekontroluje své vnější hranice a nerozhoduje o tom, kdo vstoupí a kdo ne, hrozí rozpad. Je nepřípustné, aby davy cizinců překračovaly hranice a proudily zeměmi – a politické autority se tvářily, že s tím nelze nic dělat. Jak se v roce 2016 i díky současnému rakouskému kancléři Kurzovi ukázalo, lze – je-li politická vůle.

Orbán se v roce 2015 nejvíce profiloval jako ten, kdo chrání Evropu a střeží její vnější hranice. Zareagoval politicky patřičně a prozíravě. O to více, že nešlo o imigranty z východní Asie, známé svou pracovitostí, důrazem na vzdělání a výkony dětí, a celkovou nenásilností, nýbrž o imigranty islámské, z nichž sice malá, leč virulentní islamistická menšina nenávidí nás a naši liberální civilizaci a nejraději by nás zabila.

Lidé ve střední Evropě vidí, co islamisté páchají tam, kde jsou rozsáhlé islámské komunity; a nejsou hloupí.

Za třetí, Orbán se profiloval jako ochránce křesťanské Evropy. V Evropě včetně Maďarska je křesťanů menšina, takže termín „křesťanská Evropa“ znamená společnost vybudovanou na židovsko-křesťanském morálním dědictví. Politický establishment západní Evropy je vůči tomuto dědictví laxní, až nepřátelský, nikoli však většina lidí v Evropě střední. Vidíme to na rozdílných přístupech k redefinici manželství a rodiny. Ve svobodné společnosti mají všichni dospělí právo žít v jakékoli formě dobrovolného soužití, ale něco jiného je pokus o legální redefinici manželství a rodiny, které nejsou produktem státu, nýbrž mu předcházely; je něco zásadně problematického na tom, aby se stát pokoušel redefinovat to, co nevytvořil a co mu předcházelo.

V obou otázkách islámské imigrace i křesťanského kulturního dědictví s Orbánem souhlasí i mnozí západní politici – a ještě více jejich voliči – Evropské lidové strany (EPP), takže budou nad Orbánem držet ochrannou ruku. Nelze čekat, že by se proti Maďarsku spustila taková kampaň jako proti Polsku. Třetí Orbánovo volební období za sebou bude podobné tomu druhému.

Za čtvrté, hlavní opoziční silou vůči Orbánovi nebyla socialistická či liberální levice, nýbrž fašistický Jobbik. Z dvou nejsilnějších stran zvítězila v maďarských volbách ta liberálnější, což je vlastně dobře – že ano, liberálové? Pokud jste nespokojeni s vítězstvím Orbána, nenadávejte jemu, nýbrž levici, že nedokázala postavit alternativu lepší.

Než přijdou ti skutečně špatní

Orbán je v celoevropské politice více než silným hráčem spíše symbolem. Symbolem hráze proti ideologickým šílenostem, jež se na střední Evropu z té západní valí. Šílenostem jako genderová ideologie, jež tvrdí, že pohlaví je společenským výtvorem, nikoli biologickou realitou, že tudíž existuje dvouciferný počet pohlaví; šílenostem jako postupné omezování svobody projevu pod záminkou boje proti vágně definovanému „šíření nenávisti“; šílenostem jako když země přijme hodně imigrantů, z nichž část má vysokou zločinnost, tak za řešení se považuje odzbrojit všechny, i ty nenásilné – a zbraně zakázat. Zločinci tak budou mít zbraně ilegálně, zatímco zákony dodržující budou vůči nim bezbranní.

Londýnský starosta to chce dovést k „dokonalosti“; na veřejném prostoru zakázat i nože: mít u sebe v kapse nůž, trestný čin. Hmm, zakázat zbraně a nože všem, aby nedocházelo k vraždám, je jako amputovat všem mužům přirození, aby nedocházelo ke znásilněním.

Budou-li takovéto ideologické šílenosti přicházet i nadále, lidé jako Orbán budou i nadále volby vyhrávat opět a opět.

Anebo po nich přijdou ti už skutečně špatní; za zády mu stojí Jobbik.

LN, 11.4.2018

Autor je ředitel Občanského institutu