Slušní lidé se solidarizují s Charliem Hebdem. Tím spíše mluvme o pokrytectví svobody slova

Kdo váhá nad solidaritou s listem Charlie Hebdo, ať si osvěží výrok pastora Niemöllera: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já j se m se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Ten výrok vystihuje atmosféru hrozby džihádistů, což v listu Ha’arec připomíná Anšel Pfeffer. Ano, útok na novináře tužby džihádistů nenasytí. A simultánní vraždy v košer obchodě doložily, že v Paříži nešlo jen o karikatury a svobodu slova, ale o dalekosáhlejší strategii. Nicméně většina Západu se teď hlásí k heslu „Já jsem Charlie Hebdo“. To heslo dobře ilustruje solidaritu s obětmi, ale zároveň zakrývá jádro debaty o svobodě slova.

„Já jsem Charlie Hebdo.“ To říkají lidé z politického mainstreamu Evropy, kteří odmítají útok na svobodu slova v podobě karikatur Proroka, ale k úplné svobodě slova mají vztah velmi různý – třeba ke svobodě kritizovat neblahé rysy muslimského přistěhovalectví.

„Já nejsem Charlie Hebdo.“ I to říkají mnozí, leč z různých důvodů. Třeba páter Halík ve včerejších LN (vadí mu urážení náboženských symbolů). Či „pistolník“ František Matějka na blogu iDNES (vadí mu pacifismus a preferuje výcvik ve střelbě). Nebo David Brooks v listu The New York Times (vadí mu dvojí metr na satiriky a provokatéry).

Jinými slovy: zaklínání se heslem Charlie získává různé obsahy.

Klíč k určování liberálů

Na rovinu: může-li někdo opravdu věrohodně hlásat „Já jsem Charlie Hebdo“, může-li se někdo bezvýhradně ztotožnit s tím provokativním listem, musí to být výsostný libertarián. Musí to být člověk, který hlásá svobodu slova ve stylu padni komu padni. Člověk, který nemá problém s karikaturami Alláha, Proroka, Ježíše Krista, ale ani levicově liberálních svátostí. Člověk, který vítá kritiku modelu multi-kulti, přistěhovalecké politiky evropských zemí i neblahých trendů v muslimských komunitách („vraždy kvůli cti“, podřadné postavení žen, zanedbávání vzdělání dětí). Teprve takový člověk se může hlásit k ideálu svobody slova a pařížského magazínu.

A teď si zkuste poctivě odpovědět: kolik lidí tohoto ražení najdete v politických, společenských i kulturních elitách Evropy? Toto je aktuální problém. Heslem „Já jsem Charlie Hebdo“ a obranou svátosti svobody slova se nyní zaklínají všichni – i lidé, kteří na svobodu slova jindy bez velkého sentimentu kašlou.

Čerstvou ukázkou je švédský zákon usnadňující stíhání lidí, kteří veřejně (i na internetu) kritizují přistěhovalce či imigrační úřady. The New York Times zase připomněl řadu případů akademiků vyhozených z univerzit (například kvůli nepokrokovým názorům na homosexualitu či křesťanství). A známé jsou případy z Británie, kde pokrokové univerzity odmítly již dohodnutá vystoupení akademiků z Izraele. To snad nejsou témata pro lidi, kteří si nasazují masky obránců svobody slova a Charlieho Hebda?

Posiluje se dojem, že v Evropě se skutečně rozvíjí dvojí metr. Jde-li o symboly náboženství, pak karikatury i urážky mají zelenou ve jménu svobody slova. Ale jde-li o symboly rasy, etnicity, multi-kulti či genderu, svoboda slova se za potlesku elit potlačuje ve jménu přikázání „Neurazíš“. Dejme tomu, že v Evropě je ten přístup podložený politicky výsledky voleb. Ale těžko ho můžeme ztotožňovat s univerzalitou svobody slova. Vždyť ta – se sílící politickou korektností – získává stále pokrytečtější charakter.

Tvrdí-li někdo „Já jsem Charlie Hebdo“, měl by to brát v úplnosti i provokativnosti vzoru, k němuž se hlásí. Nejen tak, že se solidarizuje s oběťmi teroru či s ohroženými (oběti z redakce CH činí jen zlomeček obětí džihádistů), ale i tak, že stojí za svobodu slova ve stylu padni komu padni. Tady je skutečným a autentickým symbolem list Charlie Hebdo.

Zkuste si dělat legraci z multi-kulti

Pro jistotu ještě jednou zopakujme. S časopisem Charlie Hebdo se mají solidarizovat všichni slušní lidé. To je jasné. Méně jasné už je, zda se ta solidarita musí opírat o stádní reakce, o heslo „Já jsem Charlie Hebdo“ a o hromadné otiskování karikatur Proroka. To sice dokládá odvahu redakcí, ale debatu o svobodě slova to nikam neposunuje.

Solidarita s ohroženými je skvělá věc, což plně ocení jen ten, kdo už jednou v roli ohroženého byl či se v ní nachází jaksi permanentně. Je skvělá především proto, že nikdo přesně neví, na koho dalšího se možná hrozba snese. Právě to nás naučil okřídlený výrok pastora Niemöllera. Ale neměli bychom zapomínat ani na aktuální nuance zápasu o svobodu slova.

Chcete-li skutečně otestovat heslo „Já jsem Charlie Hebdo“, postupujte třeba takto. V časopisu XY tvrdě dehonestujte multi-kulti. Dělejte to tak drze, satiricky a důrazně, až redakci vypálí anarchisti. A potom sledujte, kolik lidí vyjde do ulic s heslem „Já jsem XY“. To budou ti, kterým jde opravdu o svobodu slova.

LN, 13.1.2015