V roce 2003, ještě před referendem o našem vstupu do Evropské unie, jsem žádán i nežádán každému vypravoval, že vstup by byl velkou chybou. Většina mi nevěřila. Lidé předpokládali, že přistoupením do spolku zavládnou u nás jiné, lepší mravy, a domnívali se, že členství v unii nás ochrání před Ruskem.

První se nesplnilo, dopadlo to spíše naopak. EU je smluvní soustátí a přitom samo vedení unie smlouvy porušuje, většinou na úkor nových a hlavně malých členských států. Druhý argument byl již tenkrát z mnoha důvodů nesmyslný.

Evropská unie nemá žádnou vlastní armádu ani společné vedení národních armád. Mimochodem, EU nás nedokázala ani zbavit vízové povinnosti, kterou na nás uvalila Kanada kvůli návalu našich cikánů, zájemců o kanadské sociální dávky.

Země jako Německo, Francie, Anglie a další armády sice mají, ale ne právě nejvyšší kvality a všechny jsou zaměstnány udržováním míru a vyvážením demokracie do celého světa. Na obranu před Ruskem by jen stěží sebraly síly a pokud ano, tak určitě pozdě. Kupříkladu v Německu musí každou armádní akci v zahraničí odhlasovat Německý spolkový sněm, Bundestag, německý parlament. V něm sedí ale samí mírotvorci a obzvláště Zelení a Leváci (die Linke), pohrobci východoněmeckých komunistů, zásadně hlasují proti jakékoliv vojenské akci. Než by byla pomoc odhlasována, byli bychom obsazeni. Kdyby ovšem bylo kým.

Obsadit nás by bylo pro Rusko to nejnevýhodnější řešení ze všech možných. Rusko na akci podobnou tomu, co udělalo v roce 1968, nemá nic. Nemá finance, schopnou armádu, struktury, které by mohly řídit a vládnout, prostě nic. Kromě velikosti země a trochy ropy zdroje nejsou.

Země je veliká, řídce obydlená lidmi ze značné části živořícími a zdecimovanými alkoholem. Rusko není obklopeno zeměmi, které by s ním příliš sympatizovaly. Číňané na východě se derou na Sibiř, státy EU, hlavně bývalí členové Varšavského paktu, také láskou k Rusku neoplývají a země mezi těmito dvěma póly jsou vesměs islámské a byly také dříve Sovětským svazem okupovány.

Známe to ze zoologie. Živočichové nejrůznějšího druhu, chtějí-li udělat dojem nebo se cítí ohroženi, se nafukují a naparují. Tak to dělá i Putin, ve jménu velikého, nepřemožitelného Ruska. Spolu s velikostí země to na mnohé evropské a severoamerické politiky a myslitele dělá dojem. Kdo ale jednou letěl třeba z Novosibirsku do Irkutsku a viděl pod sebou to prázdno, ví, o čem je řeč - nafouklá bublina.

Náš vstup do EU, podmíněný euforií krátce před tím nabyté svobody, byl tragický omyl. Spolek o síle pěti set milionů lidí znehodnocuje svou měnu kvůli jedenáctimilionovému řeckému národu, bojuje proti větrným mlýnům globálního oteplování a zachraňuje před terorizmem celý svět. Přitom půl miliardy lidí není schopno zastavit několik milionů lidí, kteří se rozhodli jít za lepším do Evropy tak, jako se v předminulém století zlatokopové vypravili na Klondike.

Evropští potentáti se brání přílivu zlatokopů pomocí Turecka a Makedoníe. Tak byl náš vstup omyl, nebo ne?