Evropa čelí masivní vlně především ekonomických migrantů. Situace se stává neúnosnou a už nabývá rozměrů invaze.

Takřka denně přicházejí zprávy o mrtvých migrantech, ať už se jedná o mrtvé na moři či jako před pár dny 71 mrtvých v náklaďáku v Rakousku. Zajisté je škoda každého lidského života, avšak i sebevětší neštěstí, je-li časté, zevšední a člověk otupí. Mrtví, je-li jich mnoho, stávají se statistikou. To už prohlásil neblahé paměti masový vrah Stalin.

Zrovna tak s nabývajícím počtem na cestě zahynuvších migrantů začíná být obyvatelům Evropy jejich trpký konec lhostejný. Migranti za lepším, ba dokonce sladkým životem v EU podstupují riziko. Vědí, že jejich konání je nelegální, a jsou ochotni zaplatit převaděčům částku, za kterou by si mohli bez potíží obstarat dvě letenky první třídou.

Chtějí se dostat do vytoužené Británie či Německa bez ohledu na svůj život a s plným vědomím toho, že přestupují zákony cílové země. V „džungli“ v Calais je několik tisíc migrantů, kteří chtějí i za pomoci násilí překonat kanál La Manche. Důvod? Podle jejich představ dostane každý imigrant ihned po příjezdu práci a dům. A samozřejmě nejméně trvalý pobyt, ne-li rovnou občanství. Podobně zkreslené představy mají i o Německu.

EU je ve vleku různých lidskoprávních organizací. Ty ve spolupráci s tzv. „sluníčkáři“ odvádějí de facto diverzní práci, kdy rozkládají náš evropský systém. Jednak vzbuzují v migrantech představu luxusního života na úkor evropských domorodců a jednak si na svých vládách vynucují, aby takový život migrantům zajistily.

Pro Evropu to představuje vážný problém. Už tak má potíže s udržením důchodových systémů. Počet důchodců s přibývajícím věkem dožití roste a finanční náročnost je velká. Jen v České republice spolykají náklady na důchody bezmála 400 miliard ročně, tedy téměř 40 % státního rozpočtu. Mluví se o tom, že do Evropy se chystá až několik miliónů migrantů, především ze severu Afriky a Blízkého východu. Naprostá většina těchto lidí nemá žádnou kvalifikaci, a tedy jejich pracovní uplatnění je takřka nulové. Už to představuje pro EU nemalou zátěž. Nadto se jedná o příslušníky jiné kultury vyznávající zcela jiné hodnoty, často neuznávající evropský životní styl.

To ve svém důsledku znamená vznik ghett sociálně vyloučených. A to nezapomínejme, že leckteré národy v imigrantské vlně se mezi sebou nesnáší. Do toho všeho se ještě radikální islamisté netají tím, že mezi migranty do Evropy umísťují své bojovníky. Kolik možných teroristů už EU na svém území má? Případ Maročana, který suverénně napochodoval do vlaku s kalašnikovem a devíti zásobníky, je ještě v živé paměti. Díky odvaze amerických vojáků byl tento muž rychle zneškodněn.

„Sluníčkáři“ hned přišli s tím, že chtěl jen loupit kvůli hladu. Skutečně k tomu potřeboval samopal a 270 nábojů? Takové případy se budou množit. Argument o prchajících před válkou také moc neobstojí. Vezměme si konflikt na Ukrajině. Měřeno stejnou optikou by tamní lidé neprchali zčásti do Ruska a z větší části do ukrajinského vnitrozemí, ale nejméně do Saúdské Arábie a Kataru.

Nyní mají média, která zdatně masírují čtenáře, diváky a posluchače, nový symbol - utonulého malého syrského chlapce. Hned se vymýšlejí postupy, jak migrantům usnadnit přesun do Evropy, která pak bude muset živit statisíce a milióny dalších krků navíc. Osud malého Ajlana zastiňuje okolnosti, za nichž k jeho úmrtí došlo. Rodina se nacházela v Turecku, tedy v bezpečné zemi, kde jí nehrozilo žádné nebezpečí. Ajlanův otec se přesto rozhodl podniknout cestu do Evropy, ač mu jeho sestra chtěla pomoci s cestou do Kanady, kde sama žije.

Ajlanův otec se dvakrát pokusil přes pašeráky lidí dostat svou rodinu do Řecka. Třetí pokus už jeho žena podstoupit nechtěla. Bála se o sebe i děti. Otec ale rozhodl, a tak došlo k třetímu, tragickému pokusu, při kterém zahynul nejen malý Ajlan, ale i jeho starší bratr a strachující se matka. Otec následně svou zesnulou rodinu přesunul do syrského Kobani, tedy do blízkosti válečné vřavy, jak jsme informováni.

Tato tragická událost nám je předkládána jako selhání Evropy. V čem, proboha? Evropa nemůže nést zodpovědnost za evidentně špatné rozhodnutí otce rodiny, ani za to, že utíkal z bezpečného Turecka do Řecka. Pokud měl Ajlanův otec dostatek peněz na zaplacení pašerákům lidí, částku v přepočtu více než 100 000 korun, i na transport mrtvých do Sýrie, pak mohl svou rodinu letecky přesunout kamkoli. V Kanadě jeho žádost o azyl odmítli. Někomu se smrt malého chlapce náramně hodí.

Proč tito lidé neutíkají do bohatších arabských států, do stejné kultury? Proč se ženou tisíce kilometrů daleko mezi „bezvěrce“? Arabské státy oplývající bohatstvím si úzkostlivě střeží, koho na své území vpustí, zatímco Evropa se má cítit špatně, že nemůže pomoci každému. K tomu napomáhají podobné tragické osudy či pečlivě vytvořené fotografie.

Například ta, kde maďarští policisté zasahují proti migrantovi na železničních kolejích, na kterých leží žena s malým děckem. Fotografie ale neukazuje vše, co tomu předcházelo, neukáže fakt, že muž ženu s dítětem v náručí na koleje hodil. Masáž je připravena. Média nám nyní servírují fotografie žen a dětí, ačkoliv tato tvoří pouhou desetinu počtu migrantské vlny. Je snadné odepřít pomoc mladému zdravému a silnému muži a těžké ženě s dítětem. Cílem opět je, aby se Evropané cítili špatně.

Ještě za dob Berlusconiho měla Itálie dohodu s Kaddáfího Libyí o vracení lodí s uprchlíky, pokud nedosáhnou italského pobřeží. Tehdy zasáhla lidskoprávní nezisková organizace, že je nehumánní vracet lodě, na kterých jsou ženy a děti. Itálie byla donucena ustoupit. Dnes je situace taková, že evropské lodě sbírají uprchlíky i v teritoriálních vodách států, odkud běženci vyplouvají, a vozí je do Evropy. Zde na ně čeká štědrý sociální systém, který je následně lákadlem pro desetitisíce dalších migrantů.

EU požaduje po hraničních státech Schengenského prostoru zabezpečení hranic. Řecko a Itálie pro splnění požadavku nedělají takřka nic, ale jakmile začalo Maďarsko stavět plot, obratem přijde z EU kritika. A opět především ze strany tzv. sluníčkářů. Prý je to vůči migrantům kruté a nelidské. Maďarsko přitom dělá jen to, co EU vyžaduje, zabezpečení vnějších hranic.

Evropa nečelí pouhé migrantské vlně, tohle je už invaze. Sousední Německo odhaduje, že jen letos přijde do země okolo 800000 migrantů. Skutečnost ale bude ještě horší. Jen o víkendu dorazilo do Německa přes 20000 lidí. Kancléřka Merkelová už pomalu začíná svou vstřícnost krotit. Příliv migrantů začíná být nad síly schopnosti vůbec takové množství pojmout, a to neřku o finanční náročnosti.

Evropští představitelé před nedávnem přišli s plánem na přerozdělení migrantů. Nejprve se mluvilo o zhruba 1300 lidí, které by měl přijmout náš stát. Několik států se proti kvótám tvrdě postavilo. Premiér Sobotka následně oznámil, že Česká republika přijme dobrovolně 1500 migrantů v průběhu tří let. O víkendu zněl požadavek EU na 3000 a začátkem týdne se objevila zpráva, že šéf Evropské komise Juncker přijde s plánem, který by znamenal už počet blížící se 4500...

Takto pracuje EU. Pokud kvóta neprojde, přepočítá se, navýší a předloží znovu. Ba co horšího. Proti uprchlickým kvótám se staví především nové země EU. O přerozdělení se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, takže „stará patnáctka“ může kvóty proti vůli a zájmu nových států doslova nařídit. Zároveň by se mělo jednat o systémové opatření, takže příště by už žádné projednávání nebylo a migranti by byli přerozdělováni automaticky. Tohle je Lisabonská smlouva v praxi.

Nařízení kvót je de facto směšné. Vidíme například v Řecku, Maďarsku, ale i u nás, že migranti mají za cíl Německo a nějaké přerozdělení je od cesty do vytouženého Německa neodradí ani nezastaví. Papež František vyzval katolickou církev k přijmutí běženců. Soucit a milosrdenství je však muslimským světem vnímán jako slabost. Jak by se k zrcadlové situaci postavili imámové? Také by vyzvali k pomoci křesťanům? Naopak, postavili by se k takové situaci přinejmenším lhostejně.

Jen letos je počet muslimských migrantů oproti loňsku dvojnásobný. EU sice prohlašuje, že nebude přijímat migranty z Balkánu a Turecka, ale tak nějak raději příliš nezdůraznila, že má jít jen o původní obyvatelstvo, nikoli o migranty z Blízkého východu a Afriky. Úspěch v podobě evropské „kapitulace“, kdy třeba Německo oznámilo, že přijme všechny migranty ze Sýrie, je návodem pro spoustu dalších. Do pohybu směrem do Evropy se mohou vydat milióny. Evropská tolerance je muslimskému světu cizí. Správný muslim má podle Koránu bezvěrce zabít a jinověrce obrátit na svou víru. Pokud se mu to nepovede, opět ho má zabít.

Jediná šance Evropy, abychom se nestali cizinci na vlastním území, je radikálně zamezit migrantům ve vstupu. Azyl poskytnout skutečně jen těm, kterým jde o život. Ekonomické migranty bleskově vracet tam, odkud přišli. Náš blahobyt je výsledkem tvrdé práce předchozích generací po staletí. Evropa nemůže spasit milióny lidí, kteří vidí pouze evropské bohatství a kteří přitom nenávidí evropský styl života.

Pokud současní evropští vládci nezačnou urychleně bránit evropský prostor, skončí to velmi špatně. Nejen, že je volby smetou, ale zároveň vzroste poptávka po silném vůdci. Podhoubí už zde je. Radikální skupiny získávají na síle a je jen otázkou času, kdy se, pokud se současný status quo nezmění, objeví nový Hitler. Je na čase, aby se evropští vládci konečně probudili a pochopili, že zde jde o mnoho. O náš život i o naši kulturu. Je za minutu dvanáct.

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora