Téma, které jste zvolili, je pro naši současnost a zejména naši budoucnost naprosto zásadní – samozřejmě za předpokladu, že je pro nás důležité zájmeno naši. Pro mne důležité je. Nebude-li to budoucnost naše, bude to budoucnost jejich. Právě o tom by měl být veden v České republice zásadní a seriózní politický dialog. Ten však veden není. Slovo národní zájmy je považováno za relikt minulosti, za koncept zastaralý, pro dnešek nepotřebný. Je to automaticky spojováno s nacionalismem a populismem. Odkazuji na včerejší velmi trefné „Stanovisko IVK ke dni“, které mělo název „Je vlastenectví krajně pravicovým populismem?“. Říká se v něm, že není. I proto děkuji za Vaše dnešní pozvání. Nebudu se pokoušet o konzistentní výklad této problematiky, proto jen několik stručných poznámek.

Mnoho našich spoluobčanů a téměř celá naše politická, mediální, akademická a kulturní sféra zájmeno náš, naše, naši rádo nemá, resp. před toto zájmeno předsazuje přídavné jméno evropský. Asi uvěřili v neuvěřitelné – v blahodárnost vytvoření nové velké evropské říše, ve funkčnost a přínosnost celoevropského vládnutí, v realizovatelnost autentické demokracie na úrovni celého kontinentu, v mýtus jakési podivné konkurence (či souboje) kontinentů, v naše vlastní posílení, rozpustíme-li se jako kostka cukru v příliš bezbarvém a bez jakékoli chuti servírovaném, hodně vyvařeném evropském čaji.

Slova, která jsem teď uvedl, vypadají trochu jako karikatura, ale přesně tyto atributy tvoří základ evropeismu, ideologie, která je nám už čtvrt století vtloukána do hlav propagandou, která se od té komunistické až zas tak moc neliší. Valí se na nás dnes a denně a nejvíce jsou jí – jako obvykle – vystaveni ti nejvnímavější a nejzranitelnější z nás, naše děti. V mém případě spíše už vnoučata. Děti jsem ještě měl sílu ochránit, svých sedm vnoučat už nikoli. O tom všem píšu ve svých textech už dlouho. Mladá, mimořádně nadějná brněnská ekonomka Hana Lipovská ve svém nejnovějším článku ocitovala tento můj výrok: „Heslem zpět do Evropy jsme tehdy opravdu nemysleli nový internacionalismus, nové rušení hranic (které jsou důležitým definičním prvkem), nové všemocné velvyslance, emisary a komisaře, nové rozhodování o nás bez nás, nové glajchšaltování specifik, která vybočují v jakémkoli směru nad normu (nebo pod ni). Trvám na tom, že evropanství není totožné s Evropskou unií. Ta je utilitárním politickým seskupením. Není to nic daného shůry, nic zvláštně posvěceného.“ Podotýkám, že je to výrok z roku 2000. Když jsem to diktoval své asistentce, myslel jsem, že ocení, že jsem to říkal už tehdy. Ona místo toho řekla, že je to hrozné, že se vůbec nic nezměnilo.

V současné Evropě je hovořit o národních zájmech politicky nekorektní. Fandit při fotbalovém mistrovství je dovoleno, při nějaké absurdní evropské pěvecké soutěži Eurovize (či čeho) také, ale jinak ne. „Hry“ bývaly povoleny vždy, v každém režimu, jako jakési užitečné vypuštění páry. Přesto se mi zdá, že je to od evropských politických špiček neprozřetelné, že je to jakási režimová nekonzistentnost. Kdysi jsem – před zraky dalších předních evropských politiků – říkal předsedovi Evropské komise Barrosovi, že už by ty evropské soutěže mezi státy měly být zrušeny, protože podněcují nacionalismus. Považoval to ode mne za dobrý vtip. Reagoval jsem, že to za vtip nepovažuji, že si asi pořádně nepřečetli základní evropské smlouvy. Dodal jsem, že by stačily soutěže klubové. Ani tomu moc nerozuměl. Přesně to se však v dnešní EU – koncepčně – děje.

Právě o tom je celý dnešní slavný, tolik velebený projekt Evropa regionů. To není projekt doplňkový či aditivní k tomu předchozímu. To je projekt alternativní. Chce se tím explicitně říci, že se nejedná o původní projekt Evropy států. Takže bych měl vlastně vytknout i organizátorům našeho dnešního setkání, že zvolili politicky nekorektní název. Regiony totiž nemohou mít národní zájmy. Proto je dnes v Evropě takový důraz kladen na regiony, proto se evropské dotace – pro příjemce tak jako tak málo přínosné, protože nesmírně zavazující – dávají hlavně regionům. I proto bychom měli evropské dotace z principu odmítat. Ty jsou dnes jednou z nejvýznamnějších forem korupce, a to korupce navýsost politické. Je korumpován jejich příjemce, aby velebil toho, kdo mu dotace dává. Skutečně to lidé u nás ještě neprokoukli? (Nechávám stranou další negativní aspekty evropských dotací, které tak přesně popsala již jednou zmíněná naše spolupracovnice Hana Lipovská v článku Čistá pozice České republiky vůči rozpočtu EU – skutečně čerpáme lépe a radostněji?, publikováno na serveru iDnes.cz, 19. 2. 2016.)

O víkendu jsem byl ve Stuttgartu řečníkem na kongresu nadějné německé politické strany AfD, Alternativy pro Německo, a zaujal mne silný důraz, který tam byl kladen na heslo „Europa der Vaterländer“ (Evropa národních států), na ukončení experimentu zvaného euro (neboli společná evropská měna) a na nevyhnutelnost vystoupení Německa z evropské měnové unie. Evropa by podle této strany měla být „flexibles Netzwerk europäischer Staaten“ (flexibilním propojením evropských států) a ve vazbě na téma našeho dnešního setkání by se podle nich Evropa měla vrátit „k hospodářskému a zájmovému společenství“ (Wirtschafts- und Interessengemeinschaft). To slovo zájmové je důležité. To jsou mně velmi blízké formulace. Kéž by i u nás vznikla podobná iniciativa.

Bez ní nám nezbývá než burcovat, i formou vystupování na akcích jako je tato.

Úvodní slovo, Press Klub, Uherské Hradiště, 5. května 2016