Dvě události, zdánlivě bez souvislosti. Tragikomická snaha zimbabwského diktátorského režimu vyrovnat se s inflací a agilnost francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho získat vliv na rozhodování Evropské centrální banky.

Sarkozy rozhodně ví, o čem mluví. Inflace, resp. inflační daň má své kouzlo, je tzv. neviditelná. Emitujete více peněz a zvýšíte ceny, ale to již máte nakoupeno za ceny staré. Zatímco naprostá většina společnosti musí kupovat za ceny nové, vyšší, vy se můžete radovat z povedeného transferu směrem ke své osobě. Když ani to nestačí a je nutné si půjčovat, na dluhy je tu opět „blahodárná“ inflace. A díky této politice můžete třeba poslat své občany za dobrodružstvím do války, když už si to platí.

Těžko hledat v současnosti tragičtější příklad inflačního ožebračování obyvatel než je africká země Zimbabwe. Režim diktátora Mugabeho „šroubuje“ inflaci k netušeným výškám, ekonomika země je téměř dokonale rozvrácena. Místo zastavení nesmyslného ruinování obyvatel inflací vládní ničení eskaluje. Zemí již dokonce obchází duch německé hyperinflace. Množství peněz roste, protože rostou ceny! A ne naopak. Co s tím? Je to prosté, přikažme obchodníkům snížit ceny na polovinu.

I stalo se, pod pohrůžkou násilí přikázala vláda Zimbabwe obchodníkům ceny snížit na polovinu. Na domýšlení důsledků není třeba žádné valné ekonomické vzdělání. Ceny pod náklady přirozeně naprosto umrtvují výrobní aktivitu, obchody se ocitly pod náporem zákazníků, kteří v mezích zákona obchodníky de facto okradli. A co na to vláda? Poslala své špehy, kteří dozorovali na řádný průběh loupeže. A díky jejich úsilí se mnoho set zoufalých obchodníků stěhovalo do vězení. Jsou vinni, neuposlechli, nechtěli se nechat okrást.

Říkejme této politice např. měnová. Zimbabwe je mimo jiné odstrašujícím příkladem politického vlivu na emisi peněz. Jenže, nemůžeme si naivně namlouvat, že „nám se to nemůže stát“. Česká i evropská měna jsou v podstatě stejné jako zimbabwský dolar. V centru je státní monopol na emisi, vynucený oběh, a užíváme si všech důsledků existence nekrytých státních peněz jako třeba úvěrové „boomy“. Oproti Zimbabwe máme o něco víc štěstí. Byť o tom lze do jisté míry pochybovat, evropské centrální banky se přeci jen těší relativně značné nezávislosti na politicích a jejich perverzních choutkách manipulovat s měnou.

Pilná francouzská včelička Sarkozy touží ale po změně, po vlivu politiků na rozhodování Evropské centrální banky. Skryt za bludy o pozitivní souvislosti inflace a růstu, či bídačení ekonomiky příliš silnou měnou (štěstí, že hlavním obchodním partnerem francouzských exportérů není Zimbabwe) chce Nicolas Sarkozy posypat Evropu vyšší inflací, „nedusit“ ekonomický růst a pomoci exportérům. Od prezidenta jedné z čelné skupiny zadlužených zemí zní snaha o větší inflace logicky, ale nebezpečně. Přízrak „zimbabwské“ eskalující inflace z dílny nenasytných politků může s tímto přístupem klidně dorazit až k evropským břehům. Je na nás, kam až se necháme politiky zatlačit.

Autor je spolupracovníkem Lliberálního institutu