Povaha domácí debaty o rozpočtu EU na období 2007 - 2013 připomíná, že už jsme dávno opustili období racionální formulace našich zájmů. Domácí diskurz zapadl do iracionálních a populistických argumentů nacionalistické či silové provenience, a to ze strany vedoucích politiků i hlavy státu. Iracionalita ODS je omračující, protože právě od ní se očekává, že by měla jasně artikulovat zájmy ekonomické výkonnosti a dynamiky celé EU a nikoli "spravedlnost" socialistického přerozdělování. Naproti tomu pozice vlády, formulovaná ministrem zahraničí nebo premiérem pro společný postup Visegrádské skupiny je plácnutím do vody, z něhož vzešel jako racionální pouze postoj premiéra Dzurindy, který vyjádřil podporu a ochotu investovat do snahy Tonyho Blaira reformovat rozpočet EU a dopracovat se i k reformám společné zemědělské politiky, a to i za cenu snížení podílu nových zemí na strukturálních fondech respektive právě s pomocí tohoto snížení.

Z naší evropské perspektivy je jasný zájem na hlubokých reformách evropského rozpočtu směrem ke zvýšení výkonnosti evropské ekonomiky, zvýšení flexibility pracovního trhu a zvýšení konkurenceschopnosti evropských produktů, a to včetně volného trhu služeb. Právě v tomto ohledu se některé tradiční členské země obávají nových členů a jejich ochoty snížit svůj podíl na EU fondech a požadavku symetrického snížení zemědělského rozpočtu a podílu dalších zemí. Demagogie o "sociálním dumpingu" z nových zemí nebo o naší nižší úrovni pouze zakrývá obavy z naší dynamiky a rostoucí výkonnosti při nižších nákladech. Je třeba Západoevropany tlačit k vyšší výkonnosti a nikoliv povykovat při poklesu našeho podílu na přerozdělování, jak trapně činí tzv. česká pravice, která nemyslí pravicově, ale protievropsky a levicově.

Z naší domácí perspektivy leží priority zcela jinde:

1. Enormním způsobem profitujeme na vstupu do EU a naši ekonomiku táhne vzhůru vysoce výkonová kombinace zahraničních investic a naší domácí práce. Potřebujeme více otevřít evropský trh, včetně otevření trhu služeb, a tlačit na růst výkonnosti celé EU, v které budeme realizovat svůj potenciál. Výkonnost EU je pro nás důležitějším zdrojem prosperity než zpětný tok peněz z evropské pokladny. Trh služeb bude dynamizovat menší a střední firmy, které se zapojí do akcelerující role průmyslu.

2. Tempo růstu je takové, že se nejspíše v příštím roce, ne-li letos, staneme čistými přispěvateli do rozpočtu EU, z něhož získáme méně než do něj dáme. Platí tedy, že snížení příspěvku je pro nás výhodnější než přerozdělování, ale zejména, že bychom měli pozici těch, kteří dají více, zhodnotit v akceleraci našeho vlivu na reformy EU a bruselské byrokraty. A není pochyb, že na to máme, budeme-li chtít a nebudeme-li stále uraženě negativističtí a dětinsky ukňučení. Pozice čistého přispěvatele znamená konec našeho evropského dětství a začátek dospělosti a spoluodpovědnost za rozvoj a výkonnost celé EU. Tak se podle toho začněme chovat i doma.

3. Podstatnější než příliv peněz z EU fondů je kvalitní a hladký vstup do zóny eura, jehož výnos pro naše hospodářství bude řádově větší. Debaty o tom, zda se nám to vyplatí, připomínají obdobně oduševnělé debaty zda vstoupit do EU. Eurozóna je vysoká laťka, tak musíme pracovat na své kondici a přestat se slovanskou epopejí, zda bude lépe to udělat později nebo zda lépe už bylo. Máme velkou dynamiku, hospodářsky i sociálně a potřebujeme k tomu adekvátně aktivní a odvážnou politiku, která na naši kondici vsadí a nebude s ní jen hrát předvolební komedii.

4. Ponechám-li stranou otázku naší schopnosti strukturální projekty realizovat a dotáhnout, tedy schopnost mít projekty, které dokáží čerpat evropské peníze, je třeba si uvědomit, že velké objemy evropských peněz vyžadují adekvátní objemy našich peněz na kofinancování. S ohledem na růst ekonomiky, blížící se pozici čistého plátce do EU a zejména potřebu snižovat rozpočtový deficit pro vstup do přípravy na EURO, je pro nás snížení podílu na EU fondech dokonce příznivější. Ale především, naše ekonomická dynamika a růst jsou jinde než v evropské redistribuci, proto máme zájem tlačit na její snižování.

Nebýt naší domácí politické operety, vytváří naše ekonomika i sociální dynamika prostor pro drsnou, reformě orientovanou politiku, pro kterou najde Praha porozumění v Bratislavě a možná i v Londýně a leckde jinde. Bylo by tedy na čase, aby se modří i růžoví vzpamatovali a začali se bavit jako dospělí a také tak jednat. Na Hradě asi změnu k pozitivnímu myšlení čekat nelze.

(uveřejněno v HN 13.12.)