Čím více se marxistický projekt multikulturalismu rozpadá, tím více se tento červ v naší společnosti svíjí a seká kolem sebe nožičkama. Můžete právem protestovat, červi přece nemají nožičky. Dobře. Někteří naši červi však nožičky mají. A pěkně okované.

Zpět k realitě. Po léta pracně budovaný chrám multikulturalismu, který si vymysleli už před spoustou desetiletí v příšeří univerzitních knihoven marxisté ze Západu, neunesl zátěž první velké praktické prověrky a zvolna se jim sesouvá k zemi.

Jeho zastánci se přirozeně snaží zachránit, co mohou. Ujišťují všechny, že chrám stále stojí. Jenže zub času hlodá a mizerná konstrukce chrámu si krok za krokem neúprosně vybírá svou daň. Ukazuje se, že většina národů - vedena přírodním instinktem sebezáchovy - odmítá hrát roli pokusných králíků a multikulturalistické doktríně dokáže úspěšně vzdorovat. Dnes jsou to Britové, zítra to budou další národy.

Sociální inženýři totiž zapomněli na jednu podstatnou skutečnost: některé dosti početné kultury se nemohou do evropské společnosti integrovat jednoduše proto, že samy nechtějí. Co horšího, někteří „nově příchozí“ agresivně trvají na tom, abychom se jejich (často středověkým) zvykům a pravidlům přizpůsobili my a tyto příchozí, většinou nepracující, ještě navíc neomezeně dlouho živili. Takový projekt přece nemůže dopadnout dobře.

Vylepšená nálepka

Argumentační bezmocnost vede strůjce islamizace Evropy k tvrdohlavému omílání stokrát vyvrácených nesmyslů. To svědčí jen o jejich neschopnosti a také nechuti o svých „postulátech“ jakkoli diskutovat.

I kdyby jim deset filosofů dva měsíce trpělivě vysvětlovalo, že xenofobii definuje strach z neznámého, a že odpůrci islamizace nemají žádný strach, ale pouze oprávněnou obavu, a to nikoli z neznámého, ale z velmi dobře prozkoumaného, a tudíž známého, budou dál jako tvrdohlaví oslové používat stále stejnou nálepku „xenofobové“. Vyskytla se také nálepka „islámofobové“, ovšem ta už daleko přesněji vyjadřovala příčinu nastalé krize, takže ji raději rychle opustili.

I kdyby jim deset politologů celý týden dokazovalo, že populismus není v podstatě nic jiného než legitimní projev proudu zastávajícího přímou demokracii, která v mnoha zemích spolu se zastupitelskou demokracií docela dobře funguje, budou nálepce „populista“ do omrzení přidávat urážlivý nádech. V posledních dnech jsme však svědky nebývalé inovace. Jejich nová, dennodenně omílaná nálepka se jmenuje „xenofobní populista“. Opravdu vynalézavé. K tomu už není co dodat.

Příznačné je, že nově vymyšlená nálepka se vyskytuje vedle veřejnoprávního prostoru stejnou měrou i ve všech ostatních státem licencovaných sdělovacích prostředcích. Dobře to ilustruje představu vládců našich médií o povaze svobody slova a svobody informací v současné, jak někteří s opovržením říkají, pokulhávající pseudodemokracii. O to více je zřejmé, jak důležité pro nás budou jakékoliv příští, i ty zdánlivě málo významné volby.

Interpretace brexitu

Není tedy žádným překvapením, jakým způsobem jsou tzv. médii hlavního proudu řízeny komentáře a debaty ke svrchovanému rozhodnutí britského lidu opustit svěrací kazajku Evropské unie. Všichni to každý den sledujeme, proto jen stručně.

Sdělovací prostředky hlavního proudu zveličují a donekonečna rozpitvávají všechny možné záporné stránky britského odchodu. Možné klady potlačují na nejnutnější minimum. Záporné předpovědi uměle nafukují, zejména v oblasti našeho zahraničního obchodu s Velkou Británií.

Vyjadřují Britům pravidelně několikrát za hodinu hlubokou soustrast. Jak patetické, jak dojemné. Hrozba skotským odchodem ze Spojeného království je typickým příkladem. Slyšíme desítky zpráv o tom, že se to zcela jistě stane, a teprve spisovatel a diplomat Michael Žantovský musí zasáhnout a sdělit, že by ke skotskému referendu k této věci musel dát podle stávajícího uspořádání skotské autonomie souhlas celý britský parlament, což je v současné situaci velice málo pravděpodobné. Ihned jsem si vzpomněl na britské vojenské instalace, jimiž jsou skotské hory doslova provrtány. Komu by po vyhlášení skotské nezávislosti patřily? Tohle už skotští europeisté zvládnout nemohou.

Podobná zveličování záporů bychom mohli najít i na poli ekonomie. Zde je mi nejbližší názor exprezidenta Václava Klause, který tvrdí, že momentální výkyvy se brzy vyrovnají a v delším horizontu se nestane nic převratného. Ať už máme či nemáme Václava Klause rádi, jeho odbornou kvalifikaci profesora ekonomie nelze v žádném případě zlehčovat.

Překroucený důvod

Je jasné, že hlavní důvody k britskému NE nebyly ekonomického charakteru, ale že se jednalo o nechuť a odpor k přistěhovalcům. Ovšem ke kterým? Naše „řízená“ média akcentují nesouhlas s přistěhovalectvím ze střední a východní Evropy, jednoduše proto, aby se nás to citově dotklo. Tohle, nevím jak to lépe nazvat, je ovšem lež jako věž. Běžnému Britovi nevadí polský instalatér nebo šofér, bulharská uklízečka anebo ukrajinská chůva dětí. Jsou to profese jejich společnosti prospěšné, profese, které si většina Angličanů dnes už nevybírá za své životní poslání. Kromě toho jsou všichni takoví příchozí po dlouhé stovky let zvyklí na to, že člověk se živí prací. Jediná „evropská hodnota“, která se ve skutečném životě počítá.

Dobře víme, s jakou imigrací mají Britové neřešitelný problém. Nejsou to ani imigranti z bývalých kolonií, jejichž domácí školství je většinou dodnes vedeno v britském duchu. Jsou to přistěhovalci převážně z Blízkého východu a z Afriky, a navíc především ti, kteří do země přišli nelegálně. Tuto nesporně masivní imigraci nejen umožnila, ale následně i urychlila sebevražedná politika vedení Evropské unie. Vzpomeňme na problém s běženci okolo vstupu do podmořského tunelu ve francouzském Calais. Vzpomeňme na videa s nenávistnými a nepřátelskými hesly o podřezávání krků na mnoha muslimských demonstracích uvnitř Anglie. Vzpomeňme, jak rostoucí požadavky uzavřených muslimských komunit začaly ničit tradiční britské školství a výchovu dětí anglických rodičů. Ke všemu si ještě multikulturalisté ve státní správě vynutili zatajování kriminality těchto „chudáků utečenců“. Vzpomeňme na utajování znásilňování dětí, které navíc zůstávalo většinou bez trestu. Vzpomeňme na umlčování kritiků chování těchto imigrantů. To všechno jsou ty pravé důvody výsledku posledního britského hlasování. Pohár slušné trpělivosti přetekl.

Největší nebezpečí

Podrážděné bruselské vedení se ihned nechalo hlasitě slyšet, že integraci zbylé Evropy je nutné urychlit a utužit. To znamená ještě více omezit suverenitu rozhodování jednotlivých evropských zemí. K rozumným hlasům, které naopak volají po reformách ve smyslu uvolnění byrokratického diktátu a navrácení některých pravomocí zpět národním státům, se staví přezíravě a nevšímavě. Půjde-li stávající Evropská komise cestou naprostého nepochopení smyslu brexitu, problémy EU se budou jen dále prohlubovat a moment dominového účinku brexitu zvětšovat.

Shrnuto, vedení EU, zvláště proto, že neřešilo nájezd nelegálních migrantů obranou evropských hranic, naprosto selhalo. Podle všech demokratických pravidel by toto vedení mělo odstoupit. Největší nebezpečí spočívá v tom, že zmíněné vedení nechce o tomto prvku každého slušného demokratického uskupení ani slyšet. Kdo si tedy současní vůdci Evropy myslí, že jsou? Budoucí diktátoři?

Zakopaný pes

Toto proslulé mrtvé zvíře spočívá ve slepé víře většiny současné bruselské „elity“ v multikulturalismus. Víře v pečlivě budovaný postmarxistický model jakési „nové“ spravedlnosti pro jedny, která ve všech dosavadních marxistických experimentech vždycky přinesla často i velice krutou nespravedlnost pro druhé. A jak je v podobných sociálně-inženýrských pokusech obvyklé, skutečné spravedlnosti se nakonec nedostane nikomu, protože všechno skončí diktaturou elit, které celý proces vyvolaly.

Málo platné, svou demokracii musíme proti nebezpečí diktatury bránit. Opět je užitečné pohlédnout do historie. Braňme se všemi demokratickými prostředky, pokud to lze. Braňme se svobodným slovem, braňme se svobodnou volbou, braňme se svobodným myšlením a logikou, abychom nakonec nemuseli, jako ti nejlepší z nás za druhé světové války, vzít do ruky zbraň.