Komisařka Julie Lescautová je vynikající žena. Přestože jsem odpůrcem seriálů, dvakrát jsem se podíval na jednu z epizod právě tohoto seriálu a – nevím proč – mám-li dost času, sleduji je i nadále. Nemohu říct, že bych na Julii Lescautové všechno obdivoval, ale neobdivuji-li se, aspoň se poučím. Francouzi obdařili tento seriál značnou mírou oficiální ideologie – a tady se z promítání aspoň něco o této ideologii dozvíte. Je tu dost feminismu (komisař je žena) a pozitivního multietnicismu: Z komisařství je jeden inspektor černoch, jedna z pracovnic komisařství Arabka. Vztahy v rodině Julie Lescautové to je něco – takové vztahy s příbuznými bych chtěl mít, sem tam to někdy zaskřípe, ale jinak učiněná pohoda a city jímavé lásky. Policajti jsou v seriálu někdy hrubí, ale to je pouze zdání, ve skutečnosti mají něžnou duši…

To se už ale pouštím na pole přehnané kritiky; vždyť seriál, i když kriminální, se bez laciných prvků neobejde. Zvykl jsem si a nerozčiluje mě to. Teprve včera mě má milá Julie rozčilila. Pokusím se stručně vylíčit, oč jde.

Poručík Kaplan, jeden z blízkých spolupracovníků komisařky Lescautové, je rozvedený, ale má syna – zhruba osmnáctiletého. Zčista jasna se dozví, že matka mu (synovi) vyjednala roční stipendium ve Spojených státech. Poručík na to reaguje takřka hystericky: má pustit syna do takové morálně zchátralé země, plné rasismu, zločinu, korupce, pokrytectví, krádeží a vražd, agresivních ideologií, to tedy ne. Musím přiznat, že si projev poručíka Kaplana pamatuji jen zhruba, ve filmu on sám vylíčil zločinné Spojené státy mnohem přesvědčivěji. To, co mě nejvíc vzrušilo, byla samozřejmost tohoto neotesaného projevu, fakt, o němž se nedalo pohybovat, že určitá část Francouzů sdílí tento pohled na Ameriku jako na samozřejmost. A že jestliže se to někomu nezamlouvá, jde o pár nevýznamných intelektuálů.

Podle tohoto náznaku se zdá, že to s Evropou není právě nejlepší. Přesuňme si právě popsanou scénu k nám: uvědomělý otec se rozmýšlí, má-li pustit syna na rok do Francie. Rozčílí se, že to nepřipadá v úvahu: taková lenošivá země, kde mají dvakrát do měsíce demonstrace a jednou měsíčně velkou stávku; Francie, kde lidé myslí jen na sex, země s mnoha miliony přívrženců Alláha a s velkou dávkou antisemitismu. A tak dále.

Kdybychom tedy takovými pohledy měřili velký kus světa (a to se někdy stává), staneme se multirasisty. Jenže tak daleko ještě nejsme.

Samozřejmě, xenofobie je ve světě dost. Ale nejvíc jsou ve světě rozšířeny dva „konkrétní“ druhy rasismů. Jeden, antisemitismus, starý skoro jako lidstvo samo, který se v Evropě ujal, jako by tu vyrostl (ostatně něco na tom je), a druhý konkrétní rasismus: antiamerikanismus. Ten se v Evropě šíří tím víc, čím víc osamocené Spojené státy bojují za nás za všechny proti terorismu. Pravda, může se namítat, že iráckému tažení chybělo leccos do dokonalosti, nikdo však nemůže Georgi Bushovi upřít zásluhu, že se nebál a tento těžký boj podstoupil. Státy EU stahují vojáky z Iráku a diví se, že Američané, když jsou sami, mají potíže. Bůhví, třebas se právě zápecnická Evropa staví k Spojeným státům tak nenávistně pro odvahu jejich prezidenta a celé Ameriky.

Je to poněkud tvrdé říkat, že Evropa je zápecnická. Ale vše je ještě horší, Evropa je zbabělá, propadlá appeasementům všeho druhu. Měla by to aspoň vědět. Škoda, že ze seriálu Julie Lescautová, na který se rád podívám, se dozvíme když tak pravý opak.