Bída a zmar. Tak by se daly shrnout tuzemské komentáře o evropských záležitostech z poslední doby, tedy o parlamentních volbách v Británii, prezidentských volbách v Polsku a řecké neschopnosti splácet dluhy.

Podle komentátorů to všechno jsou důležité kroky k rozpadu Evropské unie. Znamenají totiž vzestup euroskeptiků, kteří jako vítěz britských voleb David Cameron chtějí uspořádat referendum o vystoupení z Evropské unie, případně vzestup konzervativních populistů, kteří obsadili první a třetí místo v prvním kole prezidentských voleb v Polsku, anebo téměř definitivní ztrátu nadějí, že se podaří Řecko udržet v Unii.

Slabá Evropa padne pod ataky populistů, kteří již ovládli Řecko, posílili v Polsku a Británii, navíc mají dobré šance v nadcházejících volbách ve Španělsku, Francii a Německu.

Takové komentáře ovšem svědčí o mentalitě části české společnosti, která je zvyklá reagovat na jakékoli události postojem fatalisty. Takový člověk si představí nejhorší možná rizika a pak se založenýma rukama čeká, až se naplní.

Ve skutečnosti poslední evropské události říkají něco jiného. Skutečně se odhalila nějaká rizika. Konkrétně po vítězství konzervativce Camerona opravdu čeká Británii referendum o vystoupení z Evropské unie.

Je to však jediná cesta, jak britské členství v Unii zachránit a je jisté, že Cameron sám by stejně jako většina Britů hlasoval proti odchodu. Vzestup radikálů a populistů se v Británii nekonal, protože xenofobní Strana nezávislosti ve volbách propadla.

Také není možné označit za populistu vítěze polských voleb Andrzeje Dudu ze strany Právo a spravedlnost, který vystupuje naopak velmi kultivovaně. Hlasy dostal hlavně z toho důvodu, že kandidát vládní strany Občanská platforma Bronislav Komorowski odradil voliče tím, že podcenil kampaň, což si řada voličů vyložila jako aroganci.

Populisté z Aliance pro Německo neuspěli o víkendu při zemských volbách v Brémách, když nečekaně prohráli i s liberální FDP, kterou měli ve stranickém spektru nahradit.

Populističtí Řekové mají potíže a dostávají se do situace, kdy budou pokračovat v dosavadních reformách, anebo se dohodnou na odchodu z eurozóny. I to je vyhlídka na racionální řešení.

Katastrofické vize tedy jsou k dispozici jako vždycky, ovšem jako vždycky jsou i jiné možnosti. Časy se mění a mohou přinést i mnoho dobrého. Třeba vyhlídka na britské referendum, při kterém by mohla přijít Evropa o jeden ze svých základních kamenů, může konečně donutit k reformám Evropskou unii, které to očividně přehání s přerozdělováním a centralizací.

Ve volbách a dalších politických událostech posledních dnů se neprosazují radikálové, ale konzervativní a obecně pravicové strany. Zvláště příznivcům levice se to nemusí líbit, politika ale zůstává v tradičních mantinelech, přes všechnu snahu populistů.

Zastánci pravice se zase těší na apokalypsu, která zúčtuje s nenáviděným Bruselem, od toho však je klasická politika, aby takové animozity řešila. Po posledních událostech se může člověk cítit v Evropě bezpečněji než dosud.