Lépe je v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu. (K.J. Erben – Kytice)

Na stará kolena se člověk nevyhne vysedávání v čekárnách různých lékařských praxí. Což někdy může být pěkná otrava, i sháním se, kde by bylo co ke čtení. Tak mi padl do ruky jeden tuze učený časopis, v němž se jistá kapacita z oboru psychologie rozepisovala na téma nevědomí. Nikoli nevědomosti, to je rozdíl: kdo neví, ten neví, může ale být, že někdo by vědět mohl nebo dokonce ví, vědomost však od sebe odhání. Ovšem. Nastávají situace v životě lidském, existenční krize, těžké choroby, bezvýchodné finanční i jiné maléry, kdy není nesnadno dohlédnout špatných konců; postižený je ale vytěsní z vědomí, aby se s nimi nemusel trápit, když odvrátit je beztak nemůže. Sám jsem v mladších letech pár takových prodělal, i vím, o čem píši: něco jsem zlajdačil či zanedbal a na nápravu bylo pozdě, takže co: pustit z hlavy, však ono to nějak dopadne. Také že dopadlo, zpravidla mizerně. Nicméně, byl to můj malér a následky jsem nesl sám.

Horší je, ocitne-li se v mezní situaci celá civilizace, její vůdčí elity se však rozhodly nebrat ji na vědomí. Zavřít oči před následky svých naivit a pošetilostí, tak; a kdo by se opovážil nějaké vidět, na předvídatelné konce poukázat, zle se na něj osopit, pohrdlivými přízvisky ocejchovat. Rasista. Xenofob. Pravicový (jaký jiný) extremista. Je hodno pozoru, že sklon k tomuto druhu amnesie jevívají vysoké kruhy politické a intelektuální; človíček z ulice v mnohem menší míře, pakli vůbec. Jakž i vidíme: obyvatelstvo zemí kdovíproč nazývaných rozvojovými se rozplozuje každých třicet let na dvojnásobek – některé to stihnou i za dvacet – i není nestadno vypočíst, kdy budou na matičce Zemi zbývat už jen místa k stání. Nebo ještě pravděpodobněji vyřeší tu zapeklitost katastrofa srovnatelná s vyhynutím veleještěrů v závěru druhohor; a jestli jsem to teď přehnal, pak ne o mnoho. Intelektuální elity Západu, veškeré sdělovací prostředky i kruhy politické... ne že by postrádaly schopnosti dohlédnout takových konců; dodat příslušná čísla, grafy a statistiky bych dovedl i já, k tomu netřeba mít víc než počítač s myší a dva prsty k tomu. Ale jsou to nemilé konce, nerado se na ně myslí. Raději v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu... nebo ani to ne, i snění předpokládá jakousi představu budoucnosti, byť i vybájené. Nevidět. Nestarat se. Žijeme dneškem, co bude zítra, o to se začneme zajímat až zítra. Nebo se ani nezajímat.

Ostatně jaképak zítra, malér už se nepřehlédnutelně ohlašuje: z celého pásma k neúživnosti zbědovaných, beznadějně rozvrácených zemí, všemi prostředky, po moři i po souši proudí statisícové a snad už milionové zástupy lidí do – prozatím – jakž takž prosperující Evropy. Jejich motivaci nechci na tomto místě rozebírat, ale jak dlouho to takhle může jít? Kde je bod, za nímž se Evropa změní v týž hladový, rozvrácený blázinec, z jakého berou nohy na ramena? Nota bene jsou-li – jako že většího dílu jsou - napojeni výbojně sebejistou, ale neplodnou, ve století sedmém ustrnulou ideou islámu? Neboť nelze pominout skutečnost (leda za cenu vytěsnění z vědomí), že řečený blázinec nenastal z dopuštění nebes, ani vinou zlých kolonialistů či komu tak bývá ohleduplně připisován, ale je výsledkem jistých zakořeněných vlastností a obyčejů. Kdy zásluhou své fenomenální množivosti převládnou i v evropských zemích? V jedné po druhé, až nezůstane žádná? Kam pak hledači štěstí chtějí prchat dál? Kam chceme prchat když ne hned my, tedy druhá, nejdále třetí generace našich potomků? A co k tomu říkají naši volení zástupci? Co naši vždy tak rozšafní, myšlenkám humanity oddaní intelektuálové?

Nu, co by říkali. Neříkají nic. Ne že by netušili, k čemu zraje čas; avšak lépe je v mylné naději sníti.... Nebo aspoň jak komu. Nebyla zatím ještě zrušena demokracie, jakkoli je znát, že by ji leckterá moudrá hlava nejraději když ne rovnou poslala k čertu, aspoň zkrotila, aby klusala, kam jí majetník vší dějinné pravdy ukáže. Lze se tázat, zda by takto účelně usměrněnou demokracii ještě bylo možno zvát demokracií, avšak zatím to ještě tak daleko není a my, nedůležití občánkové, smíme jednou za čas vložit do papundeklové krabice cedulku se svým votem. Kolem výsledku pak bývá spousta všelijakých řečí, lišících se od jedné evropské země k druhé podle toho, kde a jak se prosadilo blažené nevědomí vyšších politicko-intelektuálních kruhů proti přece jen poněkud znepokojenému vědomí nižších občanských vrstev. V Německu, mé adoptivní vlasti, je na lidové brumlání brán ohled ještě tak nejméně; je to tím, že obtížen pocitem historické viny musí německý člověk překonat značnou vnitřní zábranu, než se odváží veřejně vyslovit něco momentálním společensko-politickým imperativům odporujícího. Okolní národové, pocitem sebepochybnosti do té míry nestižení, dávají své vědomí najevo rázněji; zaznívá pak před každými volbami v tisku i z úst samotných politiků varování před různými populisty a extremisty spolu s obavami, aby jim nedejbůh pomýlený lid nedal zvítěziti. To se zatím neděje, a skoro bych řekl, ani dít nemusí; stačí, že taková eventualita je zde a nedovolí vládnoucím pohroužit se do úlevného nevědomí.

Jak tak sleduji vývoj, ten rozpor se pravděpodobně bude ještě stupňovat, a ne ve prospěch povinného optimismu, kážícího vytěsňovat nepříjemné skutečnosti za okraj vědomí. Zrovna dnes jsou zprávy plné dalšího ze serie vražedných atentátů, tentokrát v britském Manchesteru. Budou-li se takové případy opakovat – a sotva lze počítat s tím, že by se neopakovaly - stále obtížnější bude odbývat je dle zaběhlého vzoru: zapálit svíčky, postát v minutě ticha, vyslovit soustrast s nevinnými oběťmi, přísně odsoudit pachatele, a dál... dál už nic. Protože cokoliv dalšího šlo by na kořen takových událostí; a to nemohou připustit ti, kdož si uvykli vytěsňovat burcující skutečnosti do nevědomí. Neboť, kruť to jak kruť, zmíněným kořenem je nikoli jakýsi z řetězu utržený islamismus - také takový pokus když ne o vytěsnění, aspoň o polehčení znepokojivého faktu - ale... no, nebojme se vyslovit, co beztak každý ví nebo přinejmmenším tuší... islám jakožto takový. Nauka nejen nesnášenlivá, dobyvačná, podřídit veškeren svět své pravdě hodlající; takových bláznovství bylo v dějinách světa víc a bohužel ještě asi bude; především však vložením zodpovědnosti za jakýkoliv, i sebemenší počin do rukou božích zbavuje tímtéž zodpovědnosti člověka, byť i jakékoli ohavnosti pášícího.

Čímž jsme se zase ocitli na začátku začarovaného kruhu. Západní elity, jimž je libější míti před sebou čirou temnotu než strašlivou poznati jistotu, brání se jí vytěsňováním do nevědomí. Muslimstvo se ničemu bránit nemusí, odevzdávajíc se ve všem všudy do vůle boží. Je to prašť jako uhoď. Leda... nu, že by se muslimstvo někdy vzdalo pohodlného spočinutí ve vůli Alláhově, v to nelze doufat; že však západní člověk bude čím dál méně ochotný podřizovat se vidinám, vysněným za závojem nevědomí, a jeho politická vrchnost ho bude volky nevolky muset následovat, aby neztratila poslední zbytek věrohodnosti... v to lze víc než doufat, to lze téměř s jistotou očekávat. Jen aby... vím, že se s tímhle závěrem opakuji... jen aby nebylo už sakramentsky pozdě.

Hannover, 23. května 2017