Jedna věc je osud řeckého premiéra Jorgose Papandrea a jeho vlády, druhá je právo občanů vyjádřit se k záležitostem, které se jich bytostně týkají.

Pouliční bouře, které po celé týdny rušily život, a nejen hospodářský, velkých řeckých měst, jasně naznačovaly, že Řekové nejsou spokojeni s tím, jak jim vláda na základě dohod s Evropskou unií utahuje opasky, aby trhy, tedy finanční, byly spokojenější.

Je sice pravda, že státní dluh vzrostl na více než sto procent HDP. Z rozhazovačnosti vlád však tyla jen část občanů, nejvíce státní zaměstnanci. To byli také ti, řečeno velmi zhruba, kdo zatajovali pravý stav věcí i skutečnost, že se země řítí do bankrotu. Většina Řeků si však nad poměry nežila, i když se jim to leckde v Evropě vyčítá. Když se dozvěděli, že by měli pykat za rozhazovačnost své politické třídy, vyšli do ulic.

Nejsou jediní, kteří letos začali protestovat. Na náměstích se shromažďují rozhořčení občané po celém vyspělém světě. Ve Spojených státech, v Evropě… Nevystupují proti tomu, že se svět dělí na chudé a bohaté. Nelíbí se jim, že se nůžky mezi nimi stále více rozevírají, aniž by k tomu byl řádný důvod. Že určité skupiny lidí, politické špičky a finanční trhy zneužívají svého postavení a nelegálně se obohacují.

Po týdnech přemýšlení a hlavně nečinnosti přišli – jak kdosi řekl – hodní představitelé Evropské unie s návrhem, že Řecko dostane další půjčku. Nejprve se proslýchalo, že se mu odepíše 20 procent starého dluhu, nyní, když protesty na řeckých ulicích sílí, to už je 50 procent a šušká se, že to může být i víc. Důležité prý je zachránit eurozónu a snad i celou Unii. Je ovšem otázka, jak se mohlo stát, že malá řecká ekonomika může ohrozit ekonomiku, která chce být jednou z nejsilnějších na světě. Nejspíš budou špatně nastavené mantinely. Kdyby se muselo Řecko vrátit k drachmě, byla by to nejen velká prohra pro euro, ale znevěrohodnilo by to i unijní politiky. Určitě i toho se bojí.

Postoje premiéra Papandrea mohou být pochopitelné. Neříkám, že následující úvaha je správná, ale nelze ji vyloučit. Když vyjdeme z předpokladu, že slušný člověk nehrne všechno do vlastní kapsy, mohl řecký premiér zpočátku věřit, že činí pro zemi dobře, když se řídí radami Bruselu. Byly tak dobré, že o nich chtěl v referendu přesvědčit i voliče. Nebo chtěl referendem získat jasný mandát pro období, kdy nastanou Řecku ještě těžší časy.

Europolitici nemohli jinak, než přijmout demokratický institut referenda. A sdělili do Atén, že premiérovo rozhodnutí berou na vědomí. Vzápětí si však dali podmínku. Totiž jak by měla znít otázka ve čtvrtém referendu, které Řekové v moderních dějinách podstoupí. Chtějí Řekové zůstat v Evropské unii?

To ovšem není otázka. Samozřejmě že chtějí. Žijí v Evropě, jsou její součástí a vědí, co je pro jejich zemi dobré.

Papandreu řekl: referendum musí rozhodnout, jestli přijmeme půjčku. Brusel pohrozil: bude-li referendum, nebudou peníze. To by znamenalo okamžitý pád země do bankrotu a návrat k drachmě. To si Papandreu nepřeje, a tak v otázce referenda ustoupil.

Pokud jde o Řeky samotné, je to jasné. Chtějí, aby dluhy, které se zemi nahromadili, zaplatili ti, kteří je způsobili. Je to zvláštní, ale podobně to chtějí ve Španělsku, ve Francii nebo třeba ve Spojených státech.

Nejspíš toho nelze dosáhnout. Zpětně se špatně hledá viník. Ale dá se nastolit jiný režim vlády a rozhodování, takový, v němž politik bude bezprostředně odpovědný svým voličům. V příštích dnech a týdnech uvidíme, nakolik si Řekové dokáží prosadit svou.