V souvislosti s přílivem Afričanů a obyvatel Blízkého východu se často hovoří o novém stěhování národů a je připomínán zánik Západořímské říše. Není od věci poznamenat, že kulturní proměna, která souvisela s pádem Říma, nebyla ojedinělá historická událost. Srovnatelné bylo například dobytí Perské říše Alexandrem Velikým nebo zničení Persie mongolskými nájezdníky ve 13. století.

Zjednodušování dějin vytváří pocity zdánlivé neodvratitelnosti, tzv. „historické nutnosti“ či logického a nevyhnutelného směřování od jednoho děje k druhému. Pozitivně naladěný komentátor dokáže vždy vysledovat změny od horšího k lepšímu a popsat je jako pro lidstvo přínosné. Může například ignorovat 300 temných let po pádu Říma jako epizodu a dobyvatele nazvat dědici antických tradic. Nicméně si musíme uvědomit, že i v této době žili lidé, kterým se ono „přebírání dědictví“ jevilo jako bolestné a fatální.

Migrace a s nimi spojené konflikty k lidské historii patří. Vítězové z nich vzešlí tato střetnutí považují za své nejskvělejší hodiny. Pro poražené, pokud rovnou neupadli v zapomnění, se pak jedná o největší národní tragédii. Prohráli, ale aspoň se bránili. My se nacházíme v situaci, kdy na území evropských států pronikají davy chtivé konzumovat bohatství a nikdo jim v tom není schopen zabránit. Naopak, diskutuje se o míře oprávněnosti jejich požadavků a o tom, co všechno jim jsme (ano – já a ty, vážený čtenáři, také) dlužni!

Slabost a nerozhodnost odpovědných se halí do hávu humanismu a objektivity. Že tento šat nesedí, dokladuje směšné a úporné vyvažování nesouměrných dějů - na misku vah jsou pokládány uřezané hlavy a kamenované ženy a na druhou stranu zákazy nošení šátků a primitivní karikatury.

Establishment se před jasnými kroky schovává za líbivé fráze o budoucích hypotetických přínosech a lži o příchodu devatenáctiletých kvalifikovaných odborníků! (Které školy dokázaly vyprodukovat tolik mladých odborníků s praxí?) Podobné žvásty, spojené s pohrdáním životními osudy vlastních lidí, jsme poslouchali naposledy v době socialistického budování.

Neumím si představit staroperského politika, jak káže o historické nutnosti Alexandrova vítězství a adoruje po bitvě u Graníku nadcházející multikulturní obohacení perské kultury řeckými prvky. Možná někdo takový existoval. Zprávy o něm se však nedochovaly. Odmítání odpovědnosti a ustupování se totiž ne vždy nazývalo multikulturalismem. Byly doby, které si vystačily s pojmy zbabělost a zrada.